Když jsem byl ještě školou povinný a nezadaný, můj pohled na svět očima poety byl značně nebezpečný. Jednou jsem dostal pusu, podruhé po puse. Ale mělo to svá kouzla.
Pocem, nadělám z tebe sekanou! Čus, ty prej píšeš básničky. A taky si psal jednu ty mý! Tak hele, ještě slovo jediný skončí na stole mý Janičky... A si mrtvej! Si starej! Si tlustej! A beztak si i teplej! Je to jasný? Žádný rýmovačky! Už žádný další uslintaný kydy! Jinak tvůj ksicht zažije bídy, až rozmlátím ti ho na sračky. Stejně se ji to nelíbí. A vono to nedává moc smysl beztak je to všechno výmysl! Přece mi dá pusu, ne že políbí. Kámo, drž se vod ní dál, ti říkám! Říkáš, že je jak slunko, rusovláska, že to co cítí, že není jenom láska. Bo pak zdrhá myšlenkama kdovíkam. Počkej! Jako mlč! Jakou holčičku? Jak jako? Že to není pro mou Janu? Tak pro koho? Vedle sedící Annu? Takže ty píšeš pro Anču? Básničku? No ty vole! Jsem za debila! Doprdele kámo, vona Janča vobčas je pěkně blbá káča. Básnička navíc, by nebyla? Dal bych ti i svačinu, mám sekanou!
01/2023 – kratší a jednodušší počin poezie, neb v nemoci i nezdraví na volání Kalliopé, odpovídá mi tichým šepotem jen Thálie.