Pragmatická: Co jsi to za básníka, když musím konstatovat zjevné - Nerozumím některým tvým básním. Poeta: Nejsem básníkem, jsem poetou. Pragmatická: Nebo někdy spíše popletou? Nepíšeš tam někdy jen něco tak, aby se to nějak rýmovalo? Poeta: Jako že píšu rap? Pragmatická: Ne, promiň to bylo hnusné. Ale tak vysvětli mi to, jak něco co nechápu má mi být přínosné? Poeta: Dobře. Poezie, to nejsou jen básně, jako střapce nejsou třásně. Důležité je, aby bylo ti krásně. Pragmatická: Vážně má mi být krásně, když píšeš o vraždě či znásilnění? Poeta: Máš cítit emoce! A zas tolik toho zla tam není. Pragmatická: Takže je můj problém, že to nechápu? Poeta: Dobře. Nemysli nad každým slovem jediným, a nad každým povzdechem dívčiným, spíše jako nad elementem nevinným. Následné ticho nemá konce, kdy ústa řečnícího lakomce nedají náznak hádky proporce. Pak ticho však poleví a jako gesto smířlivé ze strany její zazní jednoduchá otázka, při které snad ledy povolí. Pragmatická: Kdyby dal sis něco k večeři, co by sis dal, k té večeři? Poeta: Promiň, co si říkala? Nějak jsem se zamyslel... A tak jak bývá to v pohádkách při čtení na samotném konci - jestli nezabila ho teď, učinili tak jejich netrpěliví potomci.
01/2023 – večerní debata se zvrtla – opravdu jsem neměl chtít na večeři česnekovou pomázanku. Jsa nepolíben na dobrou noc ni dcerou, ni manželkou usínám alespoň s vědomím, že ani syn nebyl políben. Zavčasu neodmítl nabídku si kousnout. Ha!