Cestovati v tramvaji, kde faux pas se stávají a děti na sebe křičí když hlasivky si cvičí. Pak víš i co nechceš a říkáš si - to neřeš. Ale některé povídání nemusí být k pousmání. To poté své zlostné agresivní touhy tiším, když na své cestě ty slova rodinky slyším: Mo-je-má-ma-pi-je. Moje máma blije. Stará co tak liješ?! A proč ty mě biješ? Matku zdobí důkaz, lásky tělesné odkaz - jak tomu často bývá, moňo brýlemi skrývá. Těžké je pro mne, nechat toto jen tak být a v tichosti o světě bez násilí si snít A napětí pak zvrátí zvolání - Mami, tati! Mě se chce moc čůrat, začíná dítko kňourat. Další dítko se přidá že kakat chce, no bída. Tak dříve, než později rodiče se nahlas smějí. A já, vida,že děti ještě nejsou zasaženy, doufám, že kvóty - milý lidí - budou dosaženy. Potom ale koulí očička, další maličká holčička, že něž padla ona zmínka, dítko první, Má tatínka! Maminko, proč nemám tátu? Ale, neber to jako ztrátu. Já chci hned taky tatínka, co ukradla ho blondýnka. Nemám dobrý pocit z toho právě dvakrát veselý, že chvilky dětské, šťastné pryč stranou, musely. Končí to však vesele, děda poslal je dopr..le. Že jemu se chce, oboje! Tak dejme mu hned pokoje! Tramvaj se zastaví, rodinky se pozdraví a chvátají ku stromu, každý hezky - k jednomu. Takže než se vysvětlit Vám to celé se pokusím, Aj, omlouvám se. Volný strom! Taky. Čůrat. Musím!
10/2022 – Některé věci se veřejně neřeší, protože pokud jo, končí to i proudem… studu u stromu.