+ Dobrý den. Máte prosím odpověď?
– Dobrej. Odpověď? Na co?
+ Prosím, znáte tu odpověď?
– Nevím o co ti de, co chceš?
+ Chci jen tu odpověď.
– Co chceš slyšet, abys mi dal pokoj.
+ Odpověď.
Stále stejný kolotoč.
Maska proti ryzí zlobě,
zoufalé zlosti sama k sobě.
Osudu tváří tvář se toč
najdi odpověď, proč?
– Kdo jsi, řekni nám o sobě.
+ Nevím, těžko říci. Teď? Nebo kdo jsem byl?
– Prostě řekni něco o tobě.
+ Mé pozitivní stránky? Nebo negativní duše pyl?
– Hele, řekni nám jednou krátkou větou, kdo a co jsi.
+ Jsem ten, kdo Vám neodpoví.
Naděje mi svitne jasně
když jednou z nemocnice
dorazí malá bojovnice.
Proč? Vyřčeno jen polohlasně.
Pojednou je mi krásně.
– Jakube buď konečně normální!
+ Promiň, ale já snad nejsem?
– To otázkou bylo pouze orální!
+ Plníš mě chladným děsem!
– Drž už hubu a kurva zapadni!
+ momentum et Fatalem.
+ Dobrý den, máte prosím odpověď?
– Dobrej. Odpověď? Na co?
+ Proč zvrátit mou předpověď?
– Jakou a na co?
+ Že jen suicidální řešení výpovědní relevance mé beznaděje je řešením, protože naděje jsou prázné fráze
+ a nekončící balancí, ale balastem, bez možnosti transormace nenávisti do podoby bez poskrvny, draze.
– Co?
+ Nic, na neviděnou, žij si blaze.
Hledáš odpovědi při svých životních procházkách
a nacházíš je ve svých ještě bolestivějších otázkách.