Z toalety se ozývalo vysokým dětským hláskem zoufalé táhlé – TATÍÍÍÍÍ.
Zvednu hlavu od práce a stejně zoufalým hlasem odpovídám – copak synu?
Opět jen stále zoufalejší volání TATÍÍÍÍÍ.
Dojdu a dveře nejdou otevřít.
Auto se nám tam šprajclo. Uklidím ho a doufám, že je to vše.
Není, syn zoufale ukazuje prstem ke stropu a dělá – éééhm, éééhm.
V první chvíli hledám odvahu podívat se na strop.
Bude tam pavouk? Auto? Hovno?
Ale není tam kromě prachu a několik dekád nevymalované stěny nic.
Zkouším to – Chce se ti kakat a nejde to?
Ríša nakloní trochu hlavu dolů, sleduje mě pár vykulených očí.
Néééé, zikám éééhm, éééhm.
Znovu hodnotím situaci, tepláky má na sobě, slipy se válí opodál mísy.
„Potřebuješ pomoc při očistě?“
Nechápavý pohled.
„Dupku?“
Zase mě sleduje soucitným pohledem plného – ach ty jsi tak roztomile pitomoučký.
„Tak ale co chceš, co je EHM EHM… ja nevím!“
„kuva, utcit pldel, tatinku.“
Jsou věci, které nejen že Vám zvednou tlak i náladu. Ale často jsou to také důkazy, že i Vaše manželka má smysl pro humor či detail při výchově dětí.
03/2022 – Druhý truc – Pomoc Richardovi