Prakticky každý pracovní den se stavím do pekárny pro hohl dodom (rohlíky, které jsou na doma, slang ostrawski.)
Jenže včera jsem je nechal v práci, asi na strouhanku. Tak jsem skočil cestou dodom do Alberta pro jiné (podobné, ale né stejné. Tyhle sice vypadali jako rohlíky, ale cena byla poloviční, tak nevím z čeho byly).
Cestou ven z obchodu jsem měl plné ruce, protože tašku jsem si nevzal, nekoupil. Takže v jedné ruce klobouk, v něm rohlíky jako svíčky na dortu a zbytek vyplňovali oříšky, sušené brusinky a nějaké zázvorové cukrlata.
A v druhé ruce krabičku s chlastem.
A narazil jsem na bezdomovce.
Kouká na mě, já na něj. Když se k ničemu neměl, povídám mu – nemáš nějakej drobák?
Zase koukal, já koukal… pak řekl – nemám, ty máš?
Povídám – nemám. Chceš rohlík?
Chtěl.
Poseděli jsme, oba si dali rohlík. Klobouk jsem měl na nízké zídce, na které jsme seděli. Šla kolem paní a něco mrmrala. Pak se zastavila, zalovila v peněžence a když viděla, že klobouk je plný, předala peníz bezďákovi. Ne mě, i když tak vypadám, ale tomu druhému.
Dojedl, koukal na láhev. Já koukal na něj.
Nadechl se… a pak zavrtěl hlavou.
Já naopak přikývl a dal mu ještě jeden rohlík.
Doma jsem si uvědomil, že od začátku tohoto roku to byl první člověk, který mi není příbuzným, nebo členem mé sociální bubliny a zároveň mi byl opravdu sympatický.
Zmuchlaný, zarostlý, přisprostlý ale živý. Stejně jako ten bezďák.
03/2022 – Třetí truc – Všichni jsme jen kus žvance pro Vosud (Posud)