Ahoj. No ty. Hele, už někoho miluješ? Jo ták, takže na tom teďka pracuješ. No tak přeju ti, ať to všechno klapne, celá ta nervozita z tebe spadne. Jen, možná... taky tě miluje? Není to fantazie, co pracuje? To nemusíš mít potom šajn, jestli si super, divnej nebo fajn. No tak! Se ji už zeptej. Ne, na kámoše vůbec nedej. Proč? Protože ti závidí. No sám, se s ní líbat, vidí? Hele, vážně dobrý, ale zvolni. Ruce nahoru, nech partie dolní a miluj ji, ne miluj se. To je rozdíl, ne? Přece. Tolik mám tedy k úvodnímu poznání, že milovat, neznamená vždy milování. Máma přišla do pokoje, když četl jsem si Verna. Nepořádek, škola? Nevím, ale čekají mě doby temna. "Jakube, když táta není doma a já nevím kdy bude." Mračí se a nervózní je, čelo orosené a tváře rudé. "Tady, máš knihu, přečti si ji, je o dospívání. O pubertě, o problémech a taky je o milování." Zvážím, kolik ji to asi stálo času a hlavně sil, aby předala mi moudra, o které jsem se neprosil. "Super, mami. Přečtu si to. Vážně, dobrý nápad!" Pak ale přidám něco, po čem bude po dechu lapat. Raději by třela bídu s nouzí, smrt a hladomor než - "Ale trochu pozdě, Veru lupla postinor." Po tomto nečekaném přiznání, mé drahé matce, nešlo domácí mazlení s Veru už tak hladce. Máma, žijící v dohledo-rodičovské sféře, nutila mě v dětském nechávat otevřené dveře. Tolik mám, tedy k mému bolestivému poznání, že milovat je občas nutné - bez milování. Posuňme se v čase, kdy dítě času spase. Když lásky je načase, malá chce žrát! ZASE! Polospící Verunka, maminka drobounká, hlesne - Promiň, jen ji nakrmím. Nezlobím se, miluji ji. A rozumím. Dítko stárne, je to marné, času zbývá často jen zlomek. protože přijde další, potomek. Takže když už najdeme si pro děti hlídání a v rychlosti odbudeme si restaurační papání, nastane místo šepotu jejího - Vem si mě, ty zvíře! Objetí a spánek v hotelu, ve vrchovaté míře. Tolik mám tedy k našemu smutnému poznání, že milovat se můžeme, i bez našeho milování. Přichází část o lásce, která je dílkem posledním. Láska, která vzniká, jen na oddělení porodním. Není o milování se, ale vzniká jejím následkem. Verunčinou prosbou - Nepřestávej! je důsledkem. Dětičky se narodí, jsou milovány a vyrůstají, budují si své vztahy, které láskou prorůstají. A naše malá princezna, co ožrala se na diskotéce, skončila jako milenka krypla, žijícího na hypotéce. Takže netrvalo dlouho a ztratila se jim láska. Zbyla jen chtíčem rozmlácená z touhy maska. Tatínku, pomoz mi! prosí v noci telefonem. Tak čekám na ni před temným cizím domem. Nedopadlo jim to - To se, zlato, přeci stává. Dcera z gauče pláče - Byl to ocas a já kráva! V náručí Veru dcera pláče, že je možná těhotná, že nechce skončit jako sama matka svobodná. Tolik mám tedy k obecnému poznání, kdy bylo jen tělesné, to jejich milování. Dodatek - v této mé úvaze poetické, snažil jsem se držet hranice etické. Snad nedošlo k újmě žádné z dítek a byl to i pro ně, příjemný zážitek. Pro úplnost a rozhodnutí sázek, zodpovím snad ještě pár otázek - Dcera těhotná není, to že to byl krypl, to na tom nic nemění. Má žena není Veronika, jen před zveřejněním právě teď uniká. Milovat jen sám sebe lze, ale pak dostaví se citová exekuce. Jo a ty, no ty, co jsem o tobě mluvil před úvodem. Kašli na to, už se líbá s jiným, tam před vchodem.
06/2023 – zkouším slam, po předchozí zkušenosti s veřejnou exhibicí. Snad to nebude moc citlivé téma a snad se mi povede spojit mou poezii s projevem hodným veřejným vystupováním pro slam =)