Procházela se po tiché chodbě a zlehka naslouchala, co se ve které třídě učí. Déle se zdržela jen u dveří, za nimiž seděl i její vysněný kluk.
„J’avais passé l’été a Paris“ zaslechla.
„Sans moi.“ Povzdechla si a pokračovala tichou chodbou do ředitelny.
Potichu si pobrukovala nějakou melodii, když však přidala slova, přišla na to, že jde o jeden z hitů oblíbené kapely fotra.
Nebudu si pozpěvovat takovou vykopávku, zlobila se na sebe. Když však udělala další dva kroky, opět si pobrukovala Ty Mejdny.
“Mio, to jsem ráda, že jsi tady. Paní magistra Myšilová říkala, že ti to v angličtině jde a že můžeš společně s Simonkou Janákovou vyzdobit školní sál pro chystaný ples maturantů.”
Ředitelka byla to jedna z nejdivočejších lidí, které Mia v životě potkala. Často ji rodiče říkali, že takto dopadne. Lehounce si povzdechla a tiše paní ředitelce odpověděla:
“Velice ráda, ale nemohly bychom vzít sebou více lidí? Ve dvou to nestihneme. Navíc by bylo dobré, kdyby tam byli i kluci, aby mohli uklidit stoly a židle.
Říďa se pousmála, Miu pohladila po vlasech a laskavým hlasem odpověděla:
“Miuško, víš sama, že více dětí ze sexty tam nemůže. Z angličtiny máte jen vy dvě velmi dobrý prospěch. Ale kolegyně Stará říkala, že by mohla pustit z poslední hodiny francouštiny Marka Čecha a předpokládám že i David z oktávy by mohli pomoci.“
„Paní ředitelko, nesouhlasím s těmi hochy! Jsou přeci z oktávy! Dívky svlékají očima!“ rozohnila se Myšilka.
„Příjdu je zkontrolovat, kolegyně. To je vše, můžete jít. Ty ještě počkej, Miuško.“
Když Mišilka odletěla z ředitelny, Mia čekala, co ji říďa chce. Když se dlouho nic nedělo, zeptala se: „Paní ředitelko…“ Ta jen zvedla ukazovák a čekala. Během chvíle se vřítila Myšilka do ředitelny.
„Brýle… brýle jsem si zapomněla.“
Ředitelka se pousmála a naznačila, že už může odejít. Teprve když podruhé odešla, řekla ředitelka Mie:
„Miuško, prý tvůj tatínek vede kurzy počítačové gramotnosti. Nešlo by to udělat i tady u nás? A nemohla bys vést jeden kurz? Společně s Davidem. Je velice šikovný, ale nezvládne to sám, co říkáš?“
Co raději Marek. Davida si nech…
„Ráda bych…“ chtěla Mia namítat.
„Tak jsme domluveny. Vím že je na tebe spolehnutí. Už běž, ať nemeškáš dlouho.“
Když vcházela do třídy, zrovna zvonilo.
Počkala si a když slyšela, že jde matikář ke dveřím, postavila se k nim. Jako vždy vystřelil a dveřmi Miu porazil.
“Holka nešťastná, kdes byla celou dobu? Takhle se courat? Seš celá?” pomáhal ji starý pán na nohy. Když si všimla, že se ji dívá na neupravenou halenku, lehounce se pousmála. Měla profesůrka ráda.
“Jsem v pořádku, pane profesore. Byla jsem v ředitelně a protáhlo se to.” vysvětlovala.
“Hm.. hm…” profesor se ponořil do tajů svého světa. Když se však na Miu podíval, rozjasnila se mu zakaboněná tvář a pod plnovousem se začal zřetelně rýsovat úsměv.
“Nahradíš si to v ten pátek, příjdeš. Doufám.”
“Ano pane profesore. Ale opravdu mi věříte, že to na té soutěži nezkazím?”
“Nesmíš bejt divoká. Nesmíš. Potom to pujde. Tak se děvče připrav, jdu do kabinetu.”
Šla ke své lavici a přitom sledovala třídu. Najednou se ji zatmělo před očima. Někdo ji přidržoval dlaně na očích. Zlostně se ohnala a chyběl jen kousek, aby Simče ubalila facku.
Ale nakonec ji jen pohladila po rukách a usmála se na ni.
„Jdeme společně, a pak ještě Marek a nějaký David z oktávy.“
„Davida neznám, ale ten Marek se ti líbí, ne?“ pousmála se na ni Simča.
Než však mohly pokračovat v tichém rozhovoru, přihnal se Igy.
Chytil Simču zezadu kolem pasu a dožadoval se polibků. Ta jen s jistou dávkou sebezapření polibky opětovala.
„Kájo, jsou tady lidi.“
Mia koukala kamkoliv jen ne na Igyho a Simču.
“Jako dvě hrdličky” přišel k lavici další mladík.
“Tahni, kreténe!” zamračila se Mia.
“Se neposer….” nestačil však nic dalšího říct, protože Simona jej chytila za prostředník a prudce trhla na stranu. Odměnou ji byla facka od dotyčného. Což však rozzuřilo Igyho a Peter začal inkasovat více ran, než mu bylo příjemno.
Na Igyho byl spoleh. Byl největší a nejsilnější z kluků v ročníku. A zbožňoval Simču, jako většina.
“Nech mě. Nech… au, mě!” Peter byl opravdu trochu hlupák. Nezvládal moc školu, neučil se a navíc se snažil zalíbit ostatním klukům ve třídě kde jakou ptákovinou.
“Igy, nech ho. Nestojí ti za to. ” Mia jej velmi mírně odtáhla od ležícího Petera.
Jako poděkování mu střelila pusu na tvář. Igy se rychle podíval na Simču, jako jestli to neva. Ta se jen usmívala a lehce si upravovala vlasy.
“Igy, igy… jdeš s námi dřív na tělas? Dáme fotbálek, co říkáš? Igy… Igy…” bylo vidět, jak rád by si s dalšími kluky zahrál, ale zavrtěl hlavou a sedl si vedle Simony.
“Běž, tebe by ty naše slepičárny nebavily.” popostrčila ho Simona.
“No huš huš…” popohnala ho Mia.
Peter chvíli sledoval rychlost nabírajícího Igyho a když odešel z místnosti, utřel si krev, která mu tekla z nosu a zamířil opět k Simoně.
“Ty se do toho neser, krávo. Mio… já s tebou chci mluvit…” žadonil.
“Ale já s tebou ne. Zmiz mi z očí!”
“Já tě mám ale opravdu rád!” žebral dál Peter.
“Jdi. Pryč. Hned.” Opakovala Mia a rázně gesty naznačovala, aby odešel. Celá třída nyní sledovala Petera. Nejistě se rozhlížel po třídě a hledal jakoukoliv oporu. Jediné, čeho se mu dostalo byla tichá výhružka Simony.
“Dej ji pokoj! Nebo uvidíš to peklo, co nastane! Řeknu Igymu a ostatním z teamu, že jsi Miu znásilnil.Všichni tři víme, jak to bylo, viď roháčku!”
Peter zkřivil tvář a poodešel. Pak se prudce se otočil a dodal “Sem ti chtěl jen říct, že nemáš dolejzat! Krávo!“
Ve třídě zazněl smích tří chlapcu, kteří se škodolibostí sledovali celý výstup Petera od začátku. Prospěchově i všelijak jinak nejhorší žáci sexty.
“A ty, Peťko… nedolízáš tak náhodou ty?” posměšně se zeptala z dívek, která seděla poblíž.
“Ty mlč, kurvo.” odvětil směrem k Andy.
Pokud byla Simča ve třídě nejkrásnější, byla Andy nejoblíbenější. Taky chodila s praktikantem tělocvikáře. Teď však jen pokrčila rameny a dál s dvěma spolužačkami malovaly návrh šatů, které ušijí.
“Jsi fakt kokot, Peťane” zapojil se do debaty výškově malý, ale hodně rozložitý kluk. Svaly pod trikem se jen vlnily, když zatnul svaly. Když Peter přidal do kroku, aby se náhodou nestalo, že se se Zdeňovi dostane pod ruce, rychle se posadil za lavici a nechal své hloupé kamarády, aby jej za jeho výstup opěvovali.
“Zdeněčku…” zavolala na chlapce, který se Andy zastal. Když se otočil, poslala mu vzduchem polibek. Ten se zmateně usmál, a i poté, co se opět věnoval knížce zkontroloval, jestli tam ještě Andy sedí. Ta se přesunula k Mii a Simče.
“Je to zlatíčko.” Pousmála se Andy a plácla Simču po stehně.
“Andy a co mutant? Stále spolu?“ zeptala se Simča, která si hrála s vlasy.
“Yes, ma’am.“
“A co, bylo něco?”
“Nebuď zvědavá, kočko.”
“A stále platí, že pokud se o něco pokusím…”
“Jasně kočko, jinak jednoočko.” řekla Andy a náznakem sekla nehty směrem k Simče.
“Stejně nechápu, co to mezi vámi je.” zamyslela se Mia.
Andy se pousmála a pyšně zvedla bradu.
„To je mezi námi kočkami, kotě.“ Poté odešla.
„Ty mi taky k tomu nic neřekneš?“ dorážela Mia na Simču.
„Ne-e. Můžu dneska přespat u Vás? Máma jede pryč a brácha jde ven.“
„Jasně! Jen to řeknu mamče.“
„Potom, pojď na tělas, nebo zase bude mutant vyvádět.“ zavelela Simča.
Když místo posledních 2 hodin angličtiny Mia se Simčou dorazily do sálu, stoly i židle byly připraveny. Na jednom ze stolů seděl Marek a David se zlehka opíral opodál.
„Máte zpoždění! Nemáme čas jen na Vás.“ pousmál se Marek.
Mia se začervenala a až když do ní Simča lehce dloubla, spustila.
„Nejprve místo na focení párů, potom dozdobit pódium pro kapelu a nakonec chtěla říďa vystavit nějaké fotky ve foyer. Ty se ale musí oříznout a zasadit do rámů.“
„Tak já a tady kamarádka, Simča, že? Začneme fotkama, ty a Dejv si poradíte s tím zdobením rámu lásky.“
Mia se lehce zamračila, ale Markovi to bylo jedno. David lehce zavrtěl hlavou, ale nakonec neřekl nic. Přišoural se k Mie a společně zamířili k plátnu.
„Pozadí je v pořádku, ty se postav před objektiv, udělám pár zkušebních fotek.“ kývla na Davida Mia.
„Nemělo by to být naopak,…“
„Mia, Mia Filipová.“
„David.“
„Jen David?“
„Jen David. Focení je můj koníček, tak běž.“
Mia nesouhlasila, ale chlapec byl starší a ona nechtěla odporovat. Zašklebila se na něj a on opakovaně zmáčkl spoušt. Po chvíli se přestala šklebit a naopak začala pózovat.
„Jde ti to, nezkoušela jsi modeling?“ Ptal se David a sundal foťák ze stativu. Přítom dál a dál fotil.
„Ne, nejsem na to dost hezká. Ale Simča ano.“
„Je, ale nemá toho správného ducha.“
Po chvíli se však ozvalo tichým sálem plesknutí. Spíš facka. Do místnosti se vřítila Simona a za ní Marek. Se zřetelným otiskem ruky na tváři.
„Blbeček!“ rozčilovala se Simona.
„Co si zase provedl, Marku?“ zeptal se David.
„Nic. Jen jsem ji nabídl kvalitní sex.“
Mia se na Simču podívala. Ta se mračila na Marka a vypadala, že jej zprovodí ze světa jen pichlavým pohledem.
„Tak výměna, Dejvy. Jdi si chystat fotky s netykavkou, já jdu tady chystat fotoplac.“
David se zamračil, ale kromě zvednutého obočí nijak nereagoval. Po chvíli kývl na Simonu a šli připravovat fotky.
„Tak ukaž co umíš…“ houkl Marek na Miu. Ta, protože se chtěla zalíbit začala zase pózovat.
„Skvělý… super… teď našpul rty… skvělé..“
Poskakoval kolem ní a stále fotil. Mia se začala cítit nepřirozeně… více než co jiného cítila stud.
„A teď ten hadřík dolů, no šup.“
Mia si opatrně sundala svetřík a nejistě se na Marka dívala. Už nepózovala, jen se držela za lokty a uvažovala, co bude dál.
Marek však stále více a více fotil a poskakoval kolem Mii. Když si přidřepl a začal Miu fotit zespodu, přidržela si sukni.
„Ale takhle ne… dej ty ruce pryč! A trochu se rozkroč… no ták, dělej.“
Mia váhala. Marek byl moc pěkný a dlouho na něj myslela jako na někoho, koho by milovala. Ale tohle nechtěla.
„Přestaň. Nech toho.“ naléhala na něj. Když to nepomáhalo, strčila před objektiv dlaň.
Marek však přitrvdil a poté, co ji za ruku chytil, fotil dál.
Mia se však nebránila ne z důvodu, že by to nezvládla, ale protože i přes to všechno něco k Markovi cítila. To vše však zůstalo zapomenuto, když ji příkázal, aby se nebránila a dělala co chce on.
„Ne a nech mě.“ razantně odmítla dále pokračovat.
Marek přestal fotit.
„Se hned nečerti… chtěl jsem tě jen vyfotit. Tak neblbni… zvu tě na čaj.“ A usmál se.
Něco v Mii strašně toužilo na nabídku kývnout, tak moc chtěla pozornost toho chlapce… ale když už se chystala říct ano, vzpomněla si na fotrova slova:
„Mi, celý tvůj život je ve tvých rukou. Jen ty sama si volíš cestu, kterou půjdeš a jen ty sama musíš nést následky.“
Marek na ni naléhal. To se ji nelíbilo. Nepůjde s ním na čaj ani nikam jinam.
„Marku promiň, nepůjdu s tebou nikam. Mám kluka a tohle by se nehodilo.“ zamumlala Mia.
Byla to lež a strašně se za ni nenáviděla. Ale rozum byl silnější.
„Aha, no tak promiň, nevěděl jsem, že jsi stejná nána jako ta Simona.“ zuřil Marek.
„Nechceš už toho nechat?“ optal se David, který se Simonou mezitím příšli k fotostánku.
„A co ty, kdyby nebyla tvoje bába ředitelkou, tak bys tu nebyl. A vůbec, kašlu Vám na to, jdu si zapálit. Zdar.“ otočil se k nim zády a odcházel.
Mia byla ráda, že poslechla svůj rozum a otočila se k Davidovi.
„Opravdu jsi vnuk ředitelky?“
David se zastyděl a sklopil hlavu.
„Jó, ale nechte si to pro sebe… už takhle mi to dávají vyžrat ve třídě.“
Simča do nastalého ticha mrkla na Miu.
„Pojď se podívat na ty fotky… jsou úžasné“
Mia se podívala na Davida.
„Co kdyby nám celou sbírku představil její autor.
„Nejsem proti. Dámy…“ a nabídl oběma rámně.
Holky se pousmály a obě se do Davida zavěsily. Když došli k fotografiím, David jim u každé fotky prezentoval svůj záměr, často doplnil informace o nastavení objektivu, foťáku a dále odpovídal na další zvídavé otázky Mii.
Když došli k poslední fotografii, byl na ní ragbyový klub školy. V čele stál Marek a kolem něj stáli další spoluhráči.
Marek zjevně dokouřil, protože se u této fotky zastavil a začal se holébat nad obsahem.
„To jsme vyhráli mistrák republiky! Tady David byl u toho… fotil nás.“ zasmál se nad vlastním vtipem.
„A kouzlo okamžiku je pryč…“ špitla Simča.
„To je, máme hotovo?“ zeptal se David.
„Už jen podium, ale to zvládneme se Simčou samy. Dik za pomoc…“
Marek se pousmál a šel pryč. David se ještě zastavil pro foťák a když se míjel se Simčou ve dveřích foyer, kývl na Miu.
„Za Marka se omlouvám, je to docela hodnej kluk. Ale mlátí s ním stále ještě puberta.“
„To s námi všemi, ne?“ usmála se Mia.
„S tebou nejspíš ne, proč si s ním nešla na kafe?“ zvědavě se tázal David.
„Není mi s ním příjemně.“ zlehka odsekla Mia.
„Ale líbí se ti…“ pokračoval David.
„Líbí, ale o tom to není.“
„Tak o čem to je, Mio?“
„Láska není jen o citu, je i o rozumu…“
„Láska je jen o citu, rozum je o rozumu…“ mávl rukou David.
„Davide… a ty bys nešel na kafe?“
„Mio… nešel. Jsi určitě moc chytrá, ale já hledám citověji založenou dívku.“
„Takže mě máš za ledovou královnu?“
„Ne Mio, časem tě možná pozvu já…“ Pohladil ji po tváři a odešel.
Smutně se za ním dívala a přísahala si, že pokud dostane možnost, poslechne raději srdce.
Když večer k Filipovým dorazila Simča, Mia stále jen zamyšleně pozorovala fotrovy fotografie. Neměl nějak zvášť talent, ale uměl si vyčíhnout ten pravý moment a jeho fotky měly ducha. Jak by řekl David.
„Tak už nebul. Marek byl blbec.“ Snažila se ji rozveselit Simča.
„Byl, ale já myslím spíš na Davida. Prý jsem bezcitná.“
„Tak to řekl? Bezcitná?“
„Přímo ne, ale podobně.“
„Nejsi bezcitná, jsi jen zmatená… pocem.“ přitáhla si Miu do náruče.
„Simi, myslíš že bych měla poslouchat více srdce, než rozum? Podle fotra je rozum nad vším.“
„Tvůj fotr je divný. Je sice fajn, ale občas je prostě divný. Ty jsi fajn a nejsi divná. Tak já nevím, ale asi zkus poslouchat srdce a uvidíš.“ zamyslela se Simča.
„Pamatuješ na Patrika?“ změnila Mia téma.
„Jasně. Já balila jeho, on tebe a ty jsi ho nesnášela.“ culila se Simona.
„Co když už tehdy to byl začátek ledové královny?“
„Mi neblbni, ty nejsi bezcitná…“
„Nebo Ríša… v primě.“
„Ríša byl blbeček. Ani se nedivím, že jste spolu chodili jen jeden den.“
„Ale taky jsem nechala ja jeho. A teď David…“ rozfňukala se Mia.
Simča si položila jeji hlavu na rameno a hladila ji po vlasech.
Po chvíli se Mia opět rozpovídala „A co ty a Igy“
„Nic, neklape to. Asi je na čase říct Kájíkovi Pá Pá.“
„Neblbni, vždyť Vám to tak sluší… a je na tebe hodný.“
„No vidíš, já potřebuju nějakého chlapa, ne kluka.“
„Simi a jsi si jistá?“
„Tak sbalím Marka, ten je přece chlap. A nebo se pustím do Davida, taková malá zmučená dušička.“
Mia se posadila a na Simonu se zle zamračila.
„To neni sranda!“
„Neboj Mi, Davídek je jen tvůj.“
„Právě že není…“ Mia přestala sledovat kamarádku a opět se ponořila do vnitřího světa.
„Tak něco pro to dělej…“
„Ale co? Co mám dělat?“
„Ty rozume… bojuj!“
Mia opět začala ronit slzičky. Lehla si na stehno Simči, ale ta si ji nevšímala. Když se otočila obličejem k Simče, zjistila, že i ona nemá daleko k slzám.
„Promiň Simi… asi to s Kájou bylo vážné…“
„O to nejde Mi.“
„A o co jde?“
„Mi… mám tě ráda.“
„To já tebe taky, Simi. Pojd spát.“
Když si Simona lehla vedle Mii, ta zhasla a pozvlonla začala usínat. Než usnula, ucítila, že ji Simča objala. Pousmála se a pozvolna začala ztrácet pojem o svém okolí. Najednou se však probrala.
Simona ji začala hladit, nejprve po briše, poté po bocích.
„Simi neblbni, nelechtej mě.“
Simona na chvíli přestala, ale potom začala Miu hladit po vlasech a po krku.
Mia se otočila k Simoně čelem a podívala se na ni. Oči si už na tmu přivykly a rozeznávala, že Simona pláče.
„Simi, co se děje?“
Simona nic neřekla, jen ji chvíli sledovala. Poté ji políbila.
„Simi, co to děláš…“ s jistou dávkou strachu se Mia zeptala kamarádky.
„Utěšuju tě.“
„Tohle není utěšování…“ řekla Mia a zarazila pátrající ruce Simony po jejich ramenou.
„Je ti to nepříjemné?“ zeptala se Simona.
„Myslím, že je to špatné… ale cítím se podivně… příjemně.“
„Tak nemysli.“
Mia se zkusila poddat jen citům a zlehka začala opětovat polibky. Kromě polibků nedovolila Simoně zkoumat více. Dokonce i hlazení po tváři odmítala.
Když se Simona poodsunula, Mia dlouze přemýšlela, co bude dál. Během noci se k ní Simona přitulila a objala ji.
Nechala to být a po chvíli usnula také.
Ráno, když se probudila, Simona v pokoji nebyla. Našla ji v koupelně, kde si zrovna dočistila zuby. Mia to s ní chtěla všechno probrat, ale Simona jen zavrtěla hlavou. Místo toho ji přitáhla k sobě a začala ji intenzivně líbat. Když přestala, Mia se ji zadívala do očí. Simona ji nenechala vyprostit se z objetí.
„Mi, já vím co chce říct. A souhlasím, tohle nejde. Ty to nechceš, jen to prosím nikomu neříkej.
„Simi, je mi to líto… opravdu nemůžu. Ale musím… tě odmítnout.“
„Tak jako David tebe, Mi?“
Mia se smutně pousmála, „tak jako David mě“.
V zrcadle viděla, že do koupelny chtěl jít ještě někdo další. Nerozeznala kdo, ale rychle se z objetí vyprostila. Dveře se však v tichosti zavřely a dovnitř nikdo nevešel. Chvíli nechápavě čekala, ale když nikdo nešel, políbila Simonu na tvář a nahla se pro kartáček.
„Mi, budeme dále kamarádky?“
„Simi, musím si to všechno urovnat.“
Simona si povzdechla a šla se převléct. Nezbývalo moc času, za hodinu jim začínalo vyučování.
U snídaně se na sebe děvčata usmívala, jako by se nic nestalo, ale když se obě najednou natáhly pro konev s čajem, obě se stáhly.
Fotr jen zakroutil hlavou a oběma nalil.
„Dneska Vás vezmu do ústavu já.“ zahartusil.
„Vážně Pepi? Moc by mi to pomohlo“ souhlasila mamča.
Evička se zakabonila „To zase bude na cestách blbců, kteténů a TySesMáměPoved.“
Mamina se na Evičku otočila a hned zčerstva ji sjela „Evi, to že takhle mluví otec neznamená, že budeš i ty. Jdi si raději rychle vyčistit zuby, šup.“
Mamina dopila kávu a zvedla se.
„Tak papa, pusu..“ a dala fotrovi pusu na tvář. Potom Mie a nakonec i Simči.
Vzala si kabelku a zavolala na Evu.
„Papa mrně.“ a odešla.
Chvíli na to se přiřítila Eva a z okna mávala matce.
„Cyntáš tu pastu, tele. Mazej do koupelny“ rozčiloval se fotr.
Když odešla, podíval se na Miu a zlehka naklonil hlavu. Neusmíval se, pochopila že je viděl on.
„Chcete si promluvit o té koupelně, než se Evča vrátí?“ nakonec se zeptal fotr.
Simona, která zrovna mazala plátek vánočky přestala. Zvedla oči, podívala se na fotra a potom na Miu.
„Pane Filipovský, Mia za nic nemůže, to já.“ začala překotně bránit kamarádku. Mia ji pohladila po rameni, Simča hned přestala mluvit.
„O čem mám mluvit, tati?“
„Nevím, jsem rodič. Ptej se, vztekej se… reaguj.“
„Není na co.“ zamračila se Mia.
„Vážně, příšerko? Nejsi zmatená, nestydíš se, nebojíš se?“ Fotr nedal pokoj.
„Nemá proč se stydět!“ zamračila se Simona.
Fotr se usmál na Simču a obě dlaně ukázal Simoně.
„Mír, já měl za to, že budu tahat pušku, ale pokud jde o tebe, nebráním Mii v ničem. Ale nemám pocit, že by to bylo tak jednoznačné, Simi,“
„Není, jen jsem si musela vyjasnit pár věcí, tati. Není to tak, že bych cítila to samé co Simi.“
„Simonko, je vám jen 16, spousta věcí se může změnit. Ale nemusí, pokud nechceš.“ usmál se fotr.
„Řeknete to našim?“ se strachem v hlase sondovala Simona.
„A co jim mám říct? Že včera mi domů přišla dcera, která celý zbytek dne probrečela? Že jsem musel v tichosti sledovat, jak bojuje sama se sebou?“ zarazil Miu, když chtěla něco dodat.
„Nebo to, že když přišla ráno k snídani, byla to ta samá příšerka, kterou jsem vychoval, jen zase o něco silnější? Ne Simi, nemám co komu povídat, je to Vaše věc. Jste skoro dospělé.“
Simča sledovala fotra a místo původního pocitu absolutní trapnosti začala pociťovat spíše respekt.
„Tak dospělé? Do těch máme daleko.“ zasmála se Mia.
„Mi, dospělí chybují stejně jako vy. Jen mají více svobody a zkušeností to ututlat.“
„Tati, pokaždý říkáš, ze se mám řídit rozumem. Když se ale řídím rozumem, bolí mne srdce.“
„A když se řídíš srdcem?“ zeptal se fotr.
„Vyčítám si rozhodnutí.“ zamračila se Mia a pohladila Simču po hřbetu ruky.
„Znám vás obě od capartů v plínách. Oběma jsem lepil kolena, obě jsem konejšil, když bylo duši ouvej. Mi, Simi… ať už to dopadne jakkoliv, nebojte se toho. Existuje nepřeberné množství forem vztahů.“
Simča se na fotra zadívla.
„Můžu se zeptat…?“
„Do toho, Simi.“
„Proč jste na Miu občas hnusný, když ji máte tak moc rád?“
Fotr i Mia se zasmáli.
„Je to taková naše hra.“ odvětil fotr.
„To hlavně kvůli něj, jako že je normální, aby i ostatní pochopili, že není ledová královna.“ culila se Mia.
„Ale vy se chováte zle… ne hezky.“ nechápala Simča.
„Je to složité, ale vztek a zlost jsou emoce nejjasnější. Nespleteš si je. A lidi je vnímají intenzivněji.“ odpověděl fotr.
Přiběhla Evička a nebyl dále čas hovořit takto otevřeně. Jak už Simča věděla, u Filipových se Evička nevystavovala stejným vlivům, jako Mia.
„Tak vstáváme, vemte si věci a hurá do ústavů.“ zavelel fotr a šel nastartovat auto.
„Ptala ses mě, proč mi Andy říká kočko.“
„No… něco tuším, ale povídej.“
„Prý jsem ji olizovala jako kočka. Jako pusu, dál jsme nedošly. Chtěla to jen zkusit.“
„Takže ona to ví a přesto ti říká kočko?“
„To ona vyjela po mě. Proto to nerozkecá, ale je prý ráda, že to zkusila.“
„Simi, jestli jednou budu na holky, už tě nikdy neodmítnu. Slibuju.“
06/2017 Pokračování Mii
Pro Laki, ta jediná do toho může mluvit.