„Představ si, že ti je 15, teda skoro 16.“ zasní se fotr a chvíli trvá, než se vrátí k původní myšlence.
„Ale mě je 16!“ zamračí se dcera. Určitě zase bude hrát, že neví kolik jí je. Tuhle jeho hru nikdy nepochopila, pamatuje si hromadu zbytečných čísel, ale najednou si nepamatuje kolik mu je, kolik je mamče, nebo jeho dětem. A ještě to celý prezentuje jako strašný vtip. „No jo, narodila ses někdy v roce… mmm…“ předstírá zamyšlení, ale jiskra v oku dává dceři vědět, že ví přesně, kolik ji je.
„Tak skoro! Už jen 3 měsíce.“
„A teď si představ, že holka, kterou zbožňuješ, tě ignoruje“
„Tati, ale já nejs… máma tě ignorovala?“
„No jo, na pokoji byl jiný objekt zájmu. Modrooký blonďáček s delším hárem, věčně usměvavý a navíc to byl charizmatický chlapík. Nakonec byl i dobrý kámoš, docela jsem ho měl rád.“
„Tati… ten mě nezajmá.“
Fotr zvedl jedno obočí, lehce nakrčil nos a rychle dodal: „Ani kdybych ti řekl, že se s mámou vyspal?“
Dcera vyprskla úžasem „Kecáš! To by mi řekla… Kecáš! To není pravda!“
Fotr jen pozvedl druhé obočí a koutek úst se lehce zacukal.
„Já to věděla, že kecáš! Jsi zlý!“ zamračila se na něj a našpulila zlostně rty.
„No dobrá, tak nevyspala. Každopádně toužila jen po něm, mě nevěnovala více pozornosti, než topení. Na kterém sušila promočené šponky.“ pokračoval ve vypravování fort a dcera se zase usmála.
„A zkoušel jsi na ní něco?“ zvědavě sledovala jeho výraz v obličeji.
„No podle mě jo, ale prostě si všímala Pavla, tak se jmenoval, na mě se ani nepodívala. Jen když něco potřebovala… to mě štvalo o to více, protože mě využívala a pak zase nic nechtěla…“
„Mamča že tě využívala? Nekecáš?“
„Asi trochu jo, byl jsem hodně zamilovaný. Ale to se mi občas stane.“
„To jako vážně? To se jako zamiluješ jen tak?“
„Jasně, naposledy to bylo…“ fotr se zamyslí.
Dcera si povzdechne a zvedne jedno obočí. Zase ty jeho hry.
„Před 189 měsíci…“ zvedne fort i druhé obočí a zatváří se kysele.
„A máma o tom ví?“
„Teď už jo, ale první dva dny to bylo naše tajemství.“
„Tyjo, nevěra online. A znám ji?“
„V poslední době ani ne… ale dříve určitě.“ usměje se na ni fotr.
Dcera jej chvíli pozoruje, poté se zamračí, prohlíží si ho. Stále jen čeká, zase si hraje. Dříve jo a teď ne. 189… to je… hm, 15 let a něco k tomu.
„To by byl incest.“ Vyprskla dcera. Pak se ale zarazila. Jak bude reagovat? Nepřehnala to? A co když se dozví tam o tom? Fotr se pousmál, ale nedával na sobě nic znát. Občas se takto choval, mamča to taky nenávidí, ale prý s tím nic nejde dělat.
„No vidíš, to je vlastně i s mámou, je to taky moje rodina. A co ty vlastně o tom víš, že mě tak poučuješ, Mio“
Dcera se zhrozila. Hlavou ji proudilo několik myšlenek – Něco ví, ať teď řeknu cokoliv, pozná to! Ale nesmím mlčet moc dlouho… nebo to taky pozná. Co mám dělat? Zkusím to zahrát do autu.
„O tom si popovídáme, až budeš starší!“ zahartusila dcera.
Fotr jen lehce pokýval hlavou a dcera hned věděla, že tím to neskončilo. Ale prozatím to nechává být, takže bude ještě nějakou dobu žít.
Notnou chvíli je v pokoji ticho. Jediné, co je slyšet, je cvakání tlačítek klávesnice. Dcera hledá vhodné slova na pokračování tématu ohledně seznámení jejich rodičů. Ale tím, že se debata dostala jinam, než očekávala, hledala jakákoliv jiná vhodná slova.
Ticho nakonec přerušil fotr.
„Tak stejně o tom jednou budeme muset mluvit. Znám ho?“
Dcera sklopila hlavu a zavrtěla na znamení, že ho nezná. Fotr se zamračil a pokračoval.
„A nebylo to o ničem. Mladej nevybouřenej si odbyl své a ty z toho máš akorát hlavu plnou otázek. Co?“
Chvíli sbírala sílu, ale nakonec se na něj podívala. Usmíval se, ale tak jinak. Tak jako když byla malá a něco provedla. Ten úsměv v sobě skrýval, co bude hledat po zbytek života. Šlo o nekritickou lásku rodiče.
Rychle si přesedla, aby nezaregistroval vhlkost očí, která by prozradila, že není tak silnou, jak si sama myslí. Objal ji jednou rukou kolem ramen.
„Zlobíš se?“ vysoukala ze sebe.
„Berunko, proč bych se měl zlobit?“
„A nejsi zklamaný?“
„Z tebe ne, jen kdyby jsi měla více trpělivosti, mohlo to být všechno lepší. Pokračujete v tom?“
„Ne!“ razantně odvětila dcera a více zatlačila tvář do ramene fotra.
„Ne, byl to kretén.“ dodala po chvíli, když nabrala dost sil.
Pootočila hlavu a sledovala, co dělá. Chvíli bojovala se slzami, ale když si otřela oko o fotrovo triko, zaostřila na pár řádků.
„Máš tam chybu. Na 22. řádku, špatný parametr, ne ten, druhý.“
Fotr si povzdechl, pustil myš a volnou rukou zatřepal zlehka hlavou dcery.
„Že tě seřežu jako koně a vyhodím tě z bytu, ty příšero nevděčná?“
Pousmála se a znovu se přitiskla celým obličejem o rameno fotra.
Po chvíli do místnosti přišla i mamča s mladší dcerou. Pousmála se na fotra, který zvedl oči ke stropu.
„Děje se něco, co bych měla vědět?“ otázala se matka záměrně hlasitě.
Fotr se usmál, když cítil, jak Mia ztuhla.
„Řešíme tady krizi pubertovu. Tvá dcera je zvědavá, na co jsem tě dostal. A taky mi právě naznačila, že mi tajíte jejího kluka.“
Dcera se prudce od fotra odstrčila. Zamračila se na něj a zlostně semknula rty do úzké linky. Chvíli uvažovala, co mu říct, ale nakonec zvolila, že bude raději mlčet.
„Už je oběd! Já jsem uvařila brambory, sama!“ mladší dcera Eva poskakovala radostí.
Mamča chvíli koukala na fotra, zda se nedozví více a hlavně důvod, proč se na jeho světlém triku zaleskla i řasenka dcery. Když však chvíli sledovala, co se v místnosti děje, jen se pousmála a prohlásila: „Stejně mi to řeknete, oba. Jde se jíst“.
Při jídle zkoušela dcera navázat na dané téma.
„Takže mamí, ty jsi měla ráda Petra? Nebo Pavla? Prostě toho blonďáka…“ Matka se zarazila, chvíli uvažovala a potom pokračovala v jídle. Přitom však pozorovala fotra upřeným pohledem.
„Jaký Pavel? Jaký blonďák?“
„Jak už jsem ti dnes sdělil, drahá, náš potomek, dcera s výrobním číslem 1 zvaná prototyp, projevil zájem o sdílení informací stran navázání komunikace mezi rodiči. Začal jsem tedy sdílet, nicméně jsem byl přerušen.“
Mamča chvíli fotra porozně sledovala; jak říkává Evička, probíhál skrínink kecivosti. Potom se zase začala věnovat jídlu. Po chvili ji to nedalo a odpověděla.
„Byl hezký, milý, alespoň ze začátku. Potom se z něj vyklubal někdo úplně jiný. Váš otec se mi zpočátku nelíbil, ale postupně jsem si na něj zvykla a ochočila si ho. Teď už ho měnit nebudu. Mia nádobí, já půjdu s Evičkou do obchodu. Pepo, od tebe potřebuji, abys pro nás potom přijel. Zavolám ti.“
Po jídle začala Mia rovnat nádobí do myčky a mamča s Evičkou odešly směr nákupní centrum. Fotr seděl u stolu a mlčky sledoval síťový provoz. Když se u toho začal mračit, Mia si přisedla, po chvíli posunula hlavu blíže k displayi. Poté opět blíže, protože nedokázala přesně rozluštit některé znaky.
„Tak až skončíš, dej mi vědět, taky bych se rád podíval,“ jízlivě pronesl fotr. Dcera si poté již bez okolků přisunula notebook k sobě a prstem si pomálala louskat jednotlivé řádky. Když narazila na část výpisu, kterému nerozumněla, zeptala se fotra.
„Tohle je ta podvržená adresa? Podle MACu jde o tu samou adresu, jako je ta volaná. Takže ten útočník?“
Fotr zlehka zatřásl hlavou dcery a přitáhl si notebook zpět k sobě.
„Jop, ale sráč se zatím točí v kruhu. Ale má smůlu, už ho mám. A ty přišero, kdy to hodláš říct mamině?“
„Musím?“
„A z čeho asi budeš platit bobule? Se mnou nepočítej, tohle je Vaše starost, mě do toho netahej. A abych nezapomněl, vymysli si část trestu, zapomeň na ASCII-kemp a pokud jsi s tím holubem neskončila, chci ho poznat.“
„Nechci ho ani vidět. Stejně to udělal jen proto, aby se pochlubil kámošům. Klidně ho zastřel. Můžu smlouvat?“
„Zkus to,“ s úsměvem podotk fotr.
„3 měsíce kapesné, platebku, na 3 měsíce úklid a po škole hned domů? Za to chci ASCII a zajdeš se mnou na gyndu.“
„Ne.“
„Tak tě prásknu na Linku důvěry, že mě zneužíváš, dáš mi auto a koupíte mi nový počítač.“
„Ne.“
„ASCII?“
„Ne.“
„Gynda?“
„Hm… a nechceš tam raději s mamčou?“
„Nechci ji zklamat, slíbila jsem, že počkám.“
„A odseru to já… chjo, ty jsi přišera. Tři, tři, kartu. Odpo si dělej co chceš, ale vezmeš nějakou brigádu. Klidně v oboru. A nebo ne, mámě pomůžeš v účtu. To bude ta správná forma trestu. Tu gyndu vezmu na sebe, ale nakopu tě do hader, příšero. Stejně to už mamina ví, nebo alespoň tuší.“
„Nemám tě ráda. Jsi zlý a až budeš starý, pošlu tě do domova!“ zakření se dcera na fotra.
„Zastřelím tě…. pusu a máš týden s tím začít u mamči.“
„To se mám prásknout sama?“
„Buď chlap. Co víš o tom smradovi, co mlátí ve škole Evi?“
„Dostal po tlamě.“
„Svědci?“
„Taky a mlčí.“
„A ty?“
„Byla jsem v jídelně a se soužkou jsem probírala možnosti zlepšení prezentace školy v odvětví hatefree.“
„Kdybys nebyla moje dcera…“
„… tak mě nazveš pyčou, já vím. Navrhovala jsem ji, že bychom mohli konečně udělat nějaké funkční webovky. Byla moc rychle pro, proto jsem s ní začala probírat výhody Javy.“
„A?“
„Nepochopila nic.“ Po tomto výroku se dcera pousmála na fotra a ten jen zavrtěl hlavou.
Když Mia uklidila umyté nádobí z myčky, šla opět za fotrem, aby si vynutila pokračování příběhu.
„Tak když jsme se vrátili, sehnal jsem mamče kazetu s jedním rockovým zpěvákem. Stálo mě to veškeré úspory, to víš, origo.“
„Metla? Maidni?“
„Brychta, kotě, jednovokej vokál z Arrakainu.“
„Nevím, dál“ mávla rukou dcera.
„Ještě chvíli a budeš poslouchat povinně!“
„A co se s tou kazetou stalo?“
„Mamča ji má někde schovanou. Kde, to nevím. Se zeptej jí.“
„A pomohla kazeta?“
„Ne, spíš naopak, vypadalo to, že mě má plné zuby. Tak jsem přestal i volat. Ale potom mě Hanis řekl, že jdou s Leninou k mamče na oslavu přirozenin.“
„Jako strejda Hanis? A určitě mamča řekla přirozenin, to určitě.“
„Ne strejda, jeden známý… neřeš. A kdo a jestli to řekl, to nevím. Vygoogli si to.“
„No a na té pařbě?“
„Tam si tatík hrál na Don Chuana a balil kámošku Zuzku. To víš, kněžna?“
„Nechápu. Jak kněžna?“
„No byla potomkem slavného šlechtického rodu, co přežil i tu pakáž. Ale byla moc chytrá a bystrá, než aby se stala předmětem sváru.“
„Takže nic, co mamča?“
„Žárlila, co myslíš. Ale pořád se měla zpět.“
„Úplná telenovela, povídej.“
„Bakayarou!“
„Nemám po ruce google. Něco jako blbko?“
„Tak něco. Chceš ještě něco, Mio?“
„Omlouvám se, drahý otče. Prosím, pověz mi více o tom, jak jsi poznal moji matku.“
Fotr se zaculí a začne parodovat hlas vypravěče:
„Představ si, že je ti…“
„Jdu se učit. Neusni, máš odvést mamču.“
Po čase fotr usnul a Mia jej musela budit.
„Vstávej, mamča a Evi jsou hotové. Máš tam hned zajet.“
„Hm, tak se oblíkej.“
„Já nejedu!“
„Tak ani já, brou,“ a zabořil opět tvář do polštáře.
„No tak jo, ale pokud mi bude volat Simča a já tu nebudu…“
„Si to přesměruj,“ ozvalo se z polštáře.
Dcera kroutila nejprve očima, poté hlavou a nakonec se odkroutila celá do pokoje.
„Jedem!“ zavelela, když se vrátila.
Fotr se protáhl, utřel mokrý koutek úst a rozespale se pousmál na dceru.
„Kdybych byl sám, měl bych klid. Ale to né, já si nejprve pořídím milenku, potom manželku, potom jednu nejroztomilejší dcerunku, potom zlatíčko, potom dostanu příšeru a už se bojím v co se vykotí Evička.“
„Tolik ženských a ani jedna tě nenaučila česat.“
„Milášku, mlč. A vem klíče od auta.“
Když dorazili k obchodnímu domu, na parkovišti stála mamina s Evičkou a olizovali zmrzlinu. Jen co otevřel fotr dveře, začala se Evička rozčilovat:
„Tati, proč nemohla Mia s náma?“
„Protože musela uklidit nádobí a protože má průser.“
„Tati, co má Mia za průser?“
„Pepi a co má Mia za průser?“ zeptala se i mamča.
„Tatí a co mám za průser?“ zamračila se Mia.
„Je drzá a odmlouvá. Třískat ji nemá smysl, nepomáhá to,“ odfrkl si otec.
„To tebe taky ne…“ odsekla Mia. Mamča horlivě přikyvovala a Evička se se smíchem přidala. Kolemjdoucí postarší dáma si neodpustila poznámku o nevychovaných dětech a lemplů rodičů.
Po naložení auta se vydali směr domů. Po boji o přední místo se tam nakonec posadila mamča. Když opouštěli parkoviště, zeptala se Mii:
„Nechceš mi něco říct, Mio?“
„Že tě mám moc ráda, mami?“ zkusila dcera.
„Myslím spíše něco jiného… a když ne ty, co třeba pan otec.“
„A co takhle mě z toho vynechat?“ zeptal se otec.
„Není na to už trochu pozdě, Pepi? Nesvěřila se ti dcerka už?“
„A nechcete to řešit beze mne?“
„Jsi její otec, budeš to řešit.“
„Ale mamí…“ začala Mia.
„Teď mluvím s Tvým otcem!“ nenechala se přerušit matka.
„Holky, kym mňa budete smolit…“
„Mami, ja ti to povím, ale ne teď, prosím.“
Mamča se nadechla, ale pak se podívala na fotra.
„Co trest?“
„Odpovídá. Tři měsíce bez, tři měsíce úklid, kartu a žádný ASCII.“
„Ale to už je zaplacené…“
„Pojede Evička,“ zamručel fotr.
To rozčílilo Miu: „Ale ona nic neumí!“
„Vida, tak připočítej to, že máš měsíc na to, abys ji naučila základy.“
Mamča se zájmem pozorovala Miu. Když to Mia zjistila, sklopila oči a zrudla v obličeji.
„Tys ji nezabil?“
„Zvykl jsem si na ni. Stejně jako na Tvou matku. „
„Jsi zlý.“
„To jsem. Zlý. Ošklivý. Vyžrany. Protivný a taky občas nechutný.“
„A můj,“ dodala mamča.
„A můj ne?“ zeptala se Evička.
„To jen pokud nebudeš zlobit,“ dodal s úsměvem fotr.
„A co Mia provedla?“ zeptala se Evička.
„Nedodržela slovo, Evi.“
Mia zvedla hlavu a se slzou v oku sledovala mamču.
„Jen to?“ zeptala se Mia.
„Jen to, dceruško. Mrzí mne to, ale předpokládám, že ti fotr dal lhůtu, trest ti zmírnil, nebo sis ho určila sama. Jsi skoro dospělá, chytrá, ale občas jsi pěkná koza. Je všechno v pořádku?“
„Ano.“
„Pepi, ty jsi v pohodě?“
„Ten králík žije, Mia taky… mohlo to dopadnout hůře, ne?“
„Mami?“ zkusila Mia náladu mamči.
„Teď ne, Mi. Dej mi chvíli.
Evička se chvíli dívala na matku i na sestru. „Já tomu nerozumím. Když poruším slovo já, tak dostanu zaracha. Proč Mia bulí, když nepojede jen na tábor?“
„Protože tam moc chtěla, Evi. A navíc mamča věřila, že když se dá slovo, tak se dodrží,“ odpověděl po chvíli fotr.
Mia začala popotahovat.
Evička ji objala a začala chlácholit.
Mamča nenápadně do fotra dloubla a když se na ni podíval, jen zavrtěla hlavou.
„Mi, kde jste s taťkou skončili u vypravování?“
„Že jsi…“ utřela si slzy Mia.
„Že jsi…“ zkusila znovu uklidnit hlas.
„Že jsi žárlila na Zuzku,“ dopověděl to fotr a začal se čertit na řidiče vozidla před sebou a jeho umění brzdit co nejnebezpečněji.
„Nepřeháníš to v detailech?“ zeptala se fotra mamča.
„Hm… ne. Jde o Mi, ne o nějaké jiné náctileté koště.“
Mia zlehka pohladila fotra po rameni, když ruku stahovala, mamina ji pohladila po hřbetu ruky a zahleděla se na ni.
Mia cítila, jak ji vyhrkly slzy a zkřivila tvář bolestí a studem.
Mamča se na ni usmála a Mia opět začala natahovat.
Evička se znovu přitulila k Mii a dál ji konejšila.
Mamča, aby uklidnila situaci, začala dál vyprávět sama.
„A když tatínek u tety Zuzanky neuspěl, protože měla oči a rozum, tak se tatínek opět jal obtěžovat mne.“
Fotr jen znuděně odfrknul.
„Bylo to jinak, Pepi?“
„Nene, jen povídej. Rád se dozvím něco nového…“ a uculil se.
„Cestou do lesa, kde jsme jeli pít nebylo v autobuse místo. Tak mi tatínek nabídl místo na svém klíně. A já přijala. To už jsem totiž věděla, že mám tatínka ráda. No a potom jsme byli spolu. Mi, už neplakej, Pepi nás ještě hodí do parku a udělá s Evičkou úkoly.“
Když se vrátily z parku, šla mamina rovnou za fotrem. Mia šla do pokoje dodělat si poslední úkol.
„Nebyl jsi na ni zlý, Pepi?“
„Ne, i když jsem k tomu neměl moc daleko. Jak na tom je?“
„Mrzí ji to. Víš proč to udělala?“
„Nevidím to na tlak společnosti, nebo sázku. Nedává mi to smysl.“
„Nešlo o Miu, na tu si nikdo nemyslel, chtěli dostat Simču. Co jsi zjistil?“
Fotr jen zvedl obočí.
„Neříkej mi, že to víš od ní až dnes. A že jsi nic nezjistil o tom spratkovi.“
„To jsem tak čitelný?“ usmál se fotr.
„Ne, jen už tě znám. Tak co si zjistil?“
„Jeho fotr je šlapka u Městapa, jeho matka referentka něčeho zbytečného na úřadě. Mladej je sígr, ale zase vypadá, že má tu naši kozu rád. I když ona jeho ne.“
„Ona ho nesnáší, prý mu i napsala, aby se k ní už nepřiblížil.“
„Hm…“
„Ty jsi to četl?“
„Právě jsem to našel… vím to až ode dneška, zlato. Opravdu jsem něvěděl, co ji trápí.“ Lehce odstrčila fotra, aby si mohla přečíst komunikaci mezi svou dcerou a tím mladíkem.
„On ji vyhrožuje!“
„Jen nechce ztratit tvář… to není výhružka… vem to v kontextu se zbytkem.“
„Pepi, ona je těhotná?“
„Podle mě ne. Je to sice koza, ale není blbá. Teda je, ale ne tak moc.“
V tu chvíli příšla do pokoje Mia.
„To čtete mou soukromou korespondenci?“
Mamča se lehce zastyděla, ale fotr se jen usmál.
„Máš to mít zašifrované…“
„Tys to prolomil? Je tam 512k šifrování!“
„Jistě, ale protistrana je blbá jak vagón bláta.“
„Tati, ty sis ho prověřil?“
Fotr jen mrkl a lehce přikývl hlavou.
„A můžeš se mu nějak pomstít?“
Mamina se nadechla, ale fotr ji zastavil.
„To je tvoje práce, poskytnu ti playground, bav se.“
„Jednou nás zavřou…“ posteskla si mamina.
Po večeři poslali Evičku spát. Mia se posadila vedle mamči a lehce se přitulila.
„Mami? Opravdu jsi tátu neměla ráda?“
„Byl divný a měla jsem z něj strach.“
„A teď už nemáš?“
„Mám, ale zvykla jsem si na něj.“
„Tati?“
„Hm?“
„Odpustíš mi to někdy?“
„A co?“
„Děkuji.“
05/2017 – Inspirací byla nejstarší dcera
Publikováno se souhlasem mé manželky, dcera do toho nemá co kecat