Slyším kapky deště. Dopadají na parapet a já jsem tímto násilně vytržen ze světa snů. Mune, strážce měsíce, nade mnou ztrácí svou moc. Takto zranitelného, ospalého a nevrlého se mě chopí dvojčata Lita a Re. Nebo Re a Lita, pokud to budeme brát podle věku. Ještě chvíli se peru s touhou znovu usnout a dál se věnovat tvorbě příběhů maličké Heru, ale nakonec přiznávám porážku a rozlepím jedno oko.
ON zatím trpělivě vyčkává v autě. Čeká, zatím co já ještě skoro spím.
Má věrná spolubojovnice v boji s životem spí. Stejně tak má manželka spí. A matka mých dětí také. 3 v jednom, políbit, pohladit a je možno, nejlépe stále vřelé, „Dobré ráno“. Ale dneska se mi nedaří vyloudit z tebe jediné slovo. Jen se posuneš dál a směrem k problému (tedy mě) pohodíš ruku. Chvíli šmátráš… až se tvůj prostředník dotkne mého. Účinek je okamžitý a když dojde ke spojení bříšek prstů… spíš.
ON zatím pozoruje kapky deště stékající po předním skle, v tichosti a dál trpělivě čeká.
Je čas a ač velmi nerad tě musím vzbudit. Chci se vyvarovat pozdějším výčitkám jako – „Tos mě nemohl vzbudit“, „Nestíhám!“ a „Nech mě!“ Nasazuji těžkou artilerii a začnu tě hladit ve vlasech. Odoláváš, tak přidávám svou proslulou jednoruční masáž v oblasti bederní páteře. Sálá z tebe čirá nenávist, protože tě budím. Ale nakonec podlehneš a prohneš se. Protáhneš a konečně se otočíš tváří ke mě. Zabloudíš jediným otevřeným okem na mne a celou ranní anabázi jen stížíš špitnutím – Mě se nechce.
JEMU se také nechce, ale slib je slib a ON na mne stále netrpělivě čeká. Kdybych přišel právě teď, asi by mi nic nevyčítal. Ale zná mne, takže ví, že příjdu zase pozdě s nějakou trapnou výmluvou.
Rozhodnu se pokračovat v buzení toho děvčátka, které se cítí na 15, vypadá na 20, ale nedávno oslavila 27. Zase. Zvolím největší zbraň, kterou mám. Medvěďáka. Přes tvůj bok těžce dopadá medvědí tlapa a začíná tě tisknout čím dál tím více směrem ke mě. Když už to začíná být opravdu příjemné, zamručíš. Pak to ale začne být až nepříjemné a ty se otáčíš zase zády ke mě a zlehounka si něco brbláš o tom, že mám jít do háje. Znovu zahajuji útok a mačkám tě. Nakonec to vzdáváš a jdeš raději místo sebe podstrčit svou malou kopii.
ON sedí v autě sám, sem tam nenápadně kývne směrem na sousedy, kteří jej v raním stresu míjejí. Je smutné, že se znají. Tak často ho nechávám čekat, že už zná většinu obyvatel domu. Oni jej znají také a občas zaslechnu, že bych se měl chovat více jako přítel. Že si takového přítele snad ani nezasloužím, když kvůli mě prakticky každé ráno čeká sám v autě.
Tvá dcera mezi tím ulehá na tvé místo. Je tvou věrnou kopií a také odmítá vstávat. Ty, sama zívající tak mocně, až se bojím o naší starou lednici, připravuješ snídani. Mléko pro děti, něco méně tekutého pro nás. Malá se ke mě tulí, na záda se mi nalepí žárlivý syn. Tvá oblíbená poloha rodičovství – obklopena hřejivými pocity a hlavně hřejivými tělíčky tlumící chladná rána života. Ale mě je horko, mrňata dneska topí natolik, že začnu hledat bezpečnostní ventil. Nacházím jej až v podobě termosky s horkým mlékem, které přinášíš. Osvobozuji se z obětí i objetí a jdu tu kreaturu co vidím v zrcadle přivést k životu. Po 15 minutách a několik litrů studené vody prohnané pro tuto příležitost hlavicí sprchy konstatuji, že jsem špatný nekromant. Zombie v zrcadle vypadá ještě hůř. Jako zmoklá zombie.
ON nemokne, nevychází z auta. Nekouří, moc netelefonuje a nechce se s nikým bavit. Už začíná být neklidný, chvíli sebou šije a pak se protáhne. Ale je to dobrý, stále tam na mě čeká.
Zkouknu čas, dloubnu do spící dcery, že za 5 minut odchází, tak by mohla vstávat dříve, než při cestě do školy. Pak do sebe hodím část krajíce chleba, jako Master Kung Fu to dělám z otočky, protože to je frajerské, že… a s klidným vědomím nechávám na stole ležet mobil. Letmá pusa synovi, dceří, kterou právě maminka češe a jedna velká mamince i medvědím clinchem. Popravdě jsem plánoval, že pustí pramen vlasů, na chvilinku se rozzlobí a já vzápětí s potutelným smíchem alá poslední Krušnohorec zmizím za zavírajícími se ~dveřmami~ (když už jsem narážel na pana učitele českého jazyka Náhlovského). Ale selhávám, pramen vlasů těsně před puštěním manželky chytá dcera. A ona je nakonec tím, kdo honosí se tzv. Grinch smile. Pak jen zavolají Pápá a já raději mizím.
ON nevolá, kdo by také volal:
- medvědovi, co neudrží kořist a upustil v raném dětství na zem bryndák syna, když jej krmil. A pak jej POUŽIL!
- podprůměrnému nekromantovi, který umí možná dělat hezké děti, ale časem děti skončí stejně jako jejich tvůrce, jako zmoklá zombie.
- narušiteli rituálu česání, kdy se promění postavička z Adams Family – Bratranec Itt na princeznu pegasů, krotitelku jednorožců a milovnicí poníků
- někomu, kdo snad nikdy nepříjde včas. I pro smrt bude mít výmluvu, že nejel výtah.
A i přesto, že vím, že při naší cestě autem bude dusné, trapné ticho se vracím pro mikinu. Tohle je určitě ta poslední kapka, která HO vytočí nejvíce.
Protože když přicházím k autu a ON, čekajíc na mne celou tu dobu vidí, že jdu v mikině, viditelně zuří. Nejspíš proto, že jeho hlavním úkolem je být dobrým přítelem.
A chránit mě před deštěm, jak se na každý slušný a věrný deštník sluší.
Život sám je nedůležitější lektor a pro mnohé z nás i osudu korektor. To pak vypadá jako mozková zlovůle, kdy zůstanete v dešti stát strnule - V dešti nemáte proti dešti protektor.
05/2022 – Truc Sedmý – Na každé další uslzené ráno, kdy zapomínám na zřejmé.