Již dlouho, déle než bych chtěl, jsem tě nesledoval spící. Je nad ránem a slunce stydlivě dopadá na peřinu. Ještě pár minut a začně tě šimrat na obličeji. Pozoruji tvou tvář a váhám, zda ji pohladit. Nakonec odolám z obavy, že bych tě vzbudil. Usmíváš se, tak se ti asi zdá něco pěkného. Protože tiskneš v ruce mé staré triko, které sotva drží pohromadě a nehodí se k ničemu jinému, než ke spaní, nejspíš se ti zdá o mě. Musím se pousmát nad tím, jak sis ho na sebe poprvé oblékla a zhrozila se, jaký je mezi námi fyzický rozdíl. Bylo ti velké ve všech směrech a navíc si okatě očichala límec. Smrdíš, zašeptala si. Po čase, když jsem odjížděl na delší dobu sis začala přát, abych ti nechával lehce propocené triko. Takový náš rituál.
Nakonec neodolám a hladím tě po vlasech, opatrně, kolem ouška jen velmi jemně. Ne, nechci tě probudit. Chci tento okamžik navždy. V koutcích oka se již rýsují vrásky, nyní nepatrné. Ale v pokoji vedle se ozve pohyb. Děti. Zlehka zacukáš koutkem oka a zhluboka se nadechneš. A doufáš, že ještě chvíli pospí. Ale víš, že tomu bude jinak. Syn se v tichosti obleče, vyplíží se z pokoje a půjde se proběhnout. Dnes však není sám, přespávala u nás jeho slečna. Je hezká, ale hlučná. Dveře zavřela hlasitěji, než by tak udělal syn. No neboj, ještě dva roky a odjedou na kolej. Dcera spí, do noci malovala, ta tě budit nebude… tak možná, protože se potichounku otevírají dveře ložnice.
Opatrně si lehne k tobě, přitiskne se k tvým zádům a obejme tě. Lehounce zahýbeš rty a pousměješ se. Když zašeptáš – Dobré ráno, mazlinko. Jen ti dá prst na rty a zavrtá se více obličejem do tvých vlasů. Je to hodná dcera, člověk s velkým srdcem. Se slzou v oku vzpomínám na časy, kdy si lehávala mezi nás a tebe šimrala prstíky na krku, mě radostně ve vousech. Pomalu začínáš opět usínat a když se tvůj dech zklidní a srovná se s dechem dcery… jste úžasné, nádherné a tak křehké.
Syn se vrací a nejspíš vysvětlil své budoucí družce, že se musí chovat potichu. Projdou do kuchyně, chystají snídani a syn pohladní naši dceru po rameni. Mi, dáš si s námi snídani?
Dcera lehounce kývne a pohladí tě po tváři. Smutně, musíš vstávat. Už asi bude čas. Nakonec se probouzíš a ospalou dceru si ještě jednou silně obejmeš. Syn odběhne a usměje se na mne. Také ne moc vesele. Ale je čas vstávat. Oblékáš si župan, prohrábneš vlasy a jemně je přečešeš kartáčem. Pamatuji doby, kdy je nezdobil jediný světlý vlas. A byly tak dlouhé, že jsme česáním trávili celé minuty. Miloval jsem tvé překrásné vlasy… jako miluji tvé vlasy nyní. I přesto, že řada z nich je již bez barvy, pouze bílé.
Zadíváš se na mne a v koutku oka se objeví slza. Na chvilinku se zamračíš, ale jako by bolestí, ne zlobou. Trhá mne na kusy takto tě vidět. Chci ti pomoci, chci tě před vším ochránit… bít se za tebe do posledních sil. Ale jen zavrtíš hlavou, snad jako bys mi četla myšlenky. Pohladíš prostěradlo na mé straně postele a vzdychneš.
Pak konečně vstaneš, porovnáš postel a při odchodu narovnáš mou fotku, kterou si posunula kartáčem.
Fotku zdobí černý pruh v pravém dolním rohu rámečku.
Tak dlouho tě nemohu obejmout a říct ti, jak moc mi chybíš.
05/2022 – Prý jsem zanedbával ženu a věnoval se moc milence poezii. Tak snad to alespoň maličko napravím.