Mávla na barmana, aby ji dolil práznou skleničku. Když se velmi pozvolna otočil k ní a natáhl se pro láhev, znovu zašilhala po obálce. Hodnotila svůj stav a zda má už dost odvahy na to, aby ji otevřela.
Krátce si odříhla a naznala, že ještě není ten správný čas. Barman se lehce pousmál a naklonil se k ní. Nabídl ji místo další vodky kávu.
Odmítla, ale jen zavrtěním hlavy. Při tomto pohybu se ji prudce zamotala hlava, tak si opřela ruce o bar a hlavu do nich složila. Oči se ji naplnily slzami a po chvíli se z jejich rtů ozval tichý stén plný smutku.
Barman ji chvíli sledoval, ale pak se šel věnovat dalšímu zákazníkovi.
Jednou rukou zalovila v kabelce a po chvíli našla kapesník. Otřela si oči a bylo ji jedno, že se možná makeup promění v některého z bubáků Rorschacových testů. Nebo možná bude připomínat masku Starchild z Kiss.
Znovu sbírala odvahy otevřít obálku, na které nebylo žádné razítko, ani známka. I adresa chyběla. Přesto na ní bylo napsáno její jméno. Obě její křestní jména a v plném znění. Jen pár lidí znalo obě její jména a navíc rukopis ji dával jasně najevo, kdo ji obálku adresoval.
Najednou ucítila dotyk na rameni. Prudce se narovnala a s lehkým zpožděním zaostřila na osobu, která ji pohladila po rameni. Viditelně sebou trhla. Zíral na ni pravděpodobný autor dopisu. Ale ten zemřel a ona z jeho pohřbu zamířila rovnou do baru. Po chvíli ji došlo, že to nebude on, osoba, která si přisedla byla mladší. Prozatím s minimem vrásek, ale stejně poutavým pohledem a nádherným úsměvem. Sledovala pohybující se rty a až po chvíli slyšela slova.
„…pozvat Vás na smuteční hostinu. Připojíte se k nám?“
Ztěžka zavrtěla hlavou a dostala ze sebe jen tiché – Ne, děkuji.
Mladík, tak podobající se svému otci, ji znovu pohladil po rameni, rozloučil se a odešel. Byl mu tak podobný, až ji to bralo dech. Stejné oči, velmi podobný úsměv, stejně galantní.
Povzdechla si a znovu uchopila obálku. Žmoulala ji mezi prsty až se obálka lehce natrhla. Kývla na barmana a nehtem dál pozvolna otevírala obálku. Když barman dorazil, požádala o již dříve zmíněnou kávu a podotkla, že se přesune ke stolu. Zamířila ke stolu s vysokými koženými křesly. Podvědomně si sedla na místo, kde sedávala vždy, když tento podnik navštívili.
Dopis konečně otevřela a přičichla k obálce. Užívala si každou vdechnutou molekulu vůně kolínské, která se z obálky vyvalila. Teď bezpečně věděla, kdo je autorem. Znovu se ji zjevil obraz postaršího pána s dokonale učesanými vlasy a delšími, řádně upravenými vousy, které zčásti zakrývaly lehký úsměv.
Povzdechla si a tiše pronesla jméno onoho muže – Rudolfe.
Dopis pomalu otevřela a s lehce rozmlženým zrakem nejprve přeletěla délku dopisu a to, jak byl napsán.
Očekávala perfektní úpravu, dokonalý rukopis a pokud by se začetla kamkoliv, dopis by neobsahoval žádnou gramatickou či slohovou chybu. Avšak v dopisu byl vložen i menší složený list, což nebylo obvyklé. Rozhodla se, že se bude věnovat dopisu. Oslovoval ji Kláro, což bylo její druhé jméno, které prakticky nepoužívala. Oslovali ji tak jen ti, kdo ji byli velmi blízcí.
Měla pocit, že ji po šíji přeběhl mrazík. Lehce se ošila a přesto, že si s profesorem byla velmi blízká, neosloval ji tímto jménem. Tedy ne, že by ji tak neoslovil nikdy, ale měla pocit, že častěji přelétá Halleyova kometa kolem země.
Zavzpomínala na první oslovení Klárko. Bylo to ve chvíli, kdy dokončila doktorát a stala se z asistentky kolegyní. Byli v laboratoři jen oni dva, Rudolf ji poblahopřál a předal pugét pestrobarevných květů a světlejší hedvábný šátek.
Ten den poprvé vyloudila z Rudolfa i polibek. Sice jen na tvář, ale i za něj byla ráda. Už když nastoupila jako asistentka, byl Rudolf vdovcem. Ale podle zvěstí se s nikým dalším nescházel. Často jej zkusila někam pozvat, ale vždy zdvořile odmítl. Po čase v jeho přítomnosti ji stačil jeho úsměv a sem tam pochvala. Sice měla nápadníky ve své generaci, ale většinou šlo o špatné partie. A to jak pro trávení volného času, tak pro možný budoucí život.
V první části nepříliš dlouhého dopisu bylo poděkování týkající se práce. Byla mu oporou a velice si vážil jejího přístupu k práci. Těšilo jí toto hodnocení, zvláště když při poslední cestě do Švýcarska byl za své poznatky oceněn a ona jako kolegyně s ním.
Navíc, když přijeli na hotel, velmi luxusní hotel, při zápisu se setkala s bývalými spolužáky. Nebyla moc oblíbená, i když věděla, že to je jen kvůli její zdrženlivosti. Každý muž se za ní rád ohlédl, ale prakticky nikdo neměl šanci uspět.
Navíc při rezervaci došlo k chybě a Rudolfovi registrovali dvoulůžkový pokoj a její rezervace se ztratila.
Ale Rudolf, jako tomu bylo často i dříve, situaci zachránil nabídkou, že se o pokoj podělí.
V první chvíli se této možnosti zalekla. Takto blízko Rudolfovi nikdy nebyla. A i když možná tajně snila o spoustě věcí, nevěřila, že by k tomuto mohlo kdy dojít. Lehce se pousmála a vybavila si cestu výtahem do podlaží, kde měli být ubytování. Druhý výtah se opravoval, museli se tedy natěsnat do kabiny s dalšími hosty a jejich zavazadly. V jednu chvíli ucítila na svém pozadí dotyk. S údivem se podívala na Rudolfa, ale pachatelem byla holčička, která se s obtížemi proplétala mezi hosty jen s obtížemi. Rudolf se na Kláru usmál a když postupně odešli ostatní hosté, lehounce ji plácl po zadku.
Zčervenala, ale pak se postupně připojila k smíchu, kterým Rudolf naplnil kabinu výtahu.
Po ubytování a vybalení se v koupelně převlékla a před samotnou přednáškou vyrazili na oběd. Kdyby byli v laboratoři, nejspíš by jedli jídlo, které Rudolf uvařil. Vaření mu bylo koníčkem a často ji dopřával jídla, na které by neměla ani pomyšlení, ani prostředky. Zpočátku trochu bojovala s počtem příborů, či hrotů vidliček, co jíst jako první a čeho se vyvarovat.
S jiskrou v oku si vybavila okamžik, kdy jej při počátečních hostinách požádala o pomoc při porcování kuřecího stehna příborem. Postavil se za ní a velice něžně ji položil dlaně do svých rukou. Pak velmi precizně ukazoval, jak postupovat. Nic si z toho nepamatovala, vnímala jeho vůni, dotyky… vlídná slova.
Cítila, jak ji pálí oči. Nutila se do čtení dopisu, nechtěla znovu plakat.
V další části ji děkoval, že z něj udělala lepšího člověka.
Když nastoupila v rámci praxe výzkumnice k Rudolfovi, věděla od ostatních jen to, že je divný. Nosil pravidelně oblek s vestou a to i když počasí takovému oblečení nebylo nakloněno. Nevzpomínala si, zda kdy odložil sako, než se stala jeho kolegyní. To často chodil pouze ve vestě. Avšak pokud se ukázal kdokoliv jiný, ihned se oblékal.
Také děkoval za věci, které sám požadoval po jiných. Zdravil opakovaně a vždy pozdrav upravil, aby odpovídal situaci a denní době.
Také se stávalo, že pokud někdo nedostatečně formuloval požadavek, omluvil se a odešel. Postupně se naučili spolupracovat a při většině jednání fungovala jako jeho tlumočnice. Často se tomu smáli, že kdyby ji neměl, ani by si nenakoupil.
Při těchto vzpomínkách se usmívala a zase se zasnila na poslední přednášku.
To jej poprvé viděla i bez košile. Na svůj věk nevypadal špatně, jen střídmé ochlupení dávalo svou barvou vědět, že již není mladým jinochem. Nahlížela pootevřenými dveřmi do koupelny, kde se převlékal. V jednu chvíli se však zarazil a dveře přivřel. Cítila stejný pocit jako předtím. Úzkost, strach, napětí. Čekala, jak se zachová. Ale když vyšel ven z koupelny, zase se usmíval a o trapné situaci nemluvil. Tedy ne hned.
Při konferenci se ji až nadmíru dotýkal, byla z toho nesvá. Ale příjemně nesvá. Sama občas nevěděla kam s rukama. Věděla, že se musela červenat, ale snažila o to více působit na obecenstvo dodatky a popisem grafů, či textů.
Po jejich přednášce se objevil jeden z hlavních sponzorů a popřál jim více takto úspěšných přednášek.
Dmula se pýchou a to i proto, že Rudolf veřejně přiznával hlavní zásluhy ji. I když to nebyla tak úplně pravda, ráda slyšela z jeho úst chválu na svou práci.
Po přednášce a nudném rautu, kdy odpovídali společně na mnoho dotazů, odmítla pozvání na večeři od mnoha členů vědeckého pléna. Využila Rudolfovy omluvy kolegům, že je unaven a musí si jít odpočinout a nabídla mu doprovod.
Souhlasil.
Když jeli výtahem, byli sami. Ticho již bylo tak svíravé, že se snažila najít téma, které by nadhodila. Ale Rudolf ji předběhl. S pohledem přísného otce se ji zeptal, zda se běžně dívá na převlékající se lidi.
Přesně si vybavila ten okamžik a i nyní zrudla. Zakoktávala se, ale když se přestal mračit a naopak se usmíval čím dál více, lehce ho plácla po saku se slovy, že si nezaslouží nic než odplatu.
Zlehka pokýval hlavou a dodal, že její slova přijmá, ale že nyní již nemůže svá slova vzít zpět.
V tu chvíli sice netušila co přesně to znamená, ale když dorazili na pokoj, posadil se na postel a ukázal na druhou postel.
I když stále nechápala, co po ní chce, sedla si naproti a čekala, co bude dál.
Když si teď vzpomněla, co následovalo, rozkošně se pousmála a lehce kousla do spodního rtu.
Naznačil ji, aby si odložila. Nejprve sako. Poté ji vyzval k odložení si košile. Zaskočena touto žádostí začala pomalu rozepínat knoflíčkek u krku. Nakonec však přestala, vstala a šla do koupelny. Dveře nezavřela úplně, jen o trochu více pootevřela, aby měl lepší výhled. Poté se začala pomalu svlékat. Bojovala se studem, chtíčem a touze po jeho pozornosti. Když byla téměř nahá, přešla ke sprše a nastavila si vodu.
Nyní si uvědomovala, že se musela lehce předklonit a nahnout. A tušila, že kromě požadovaného efektu, kdy by dosáhla na uzávěr vody, její póza musela na Rudolfa zapůsobit mnohonásobně více eroticky. Pomalu došel ke dveřím a pozvolna je pootevřel více. Vstoupila do sprchy a i když neměla svlečené spodní prádlo, začala se sprchovat.
Slyšela, jak začal Rudolf pomaleji dýchat a jak se posadil do křesla v koupelně.
Měla celou dobu zavřené oči a jen kromě zvuku padající vody a jejich dechu neslyšela nic. Ticho prolomil zastřený hlas, který ji požádal, aby se svlékla ještě více. Když špitla, že tedy ano, ale že ji musí pomoci, otevřela oči. Stál tam jen v kalhotech a pomalu šel k ní. Otočila se zády a když bojoval se zapínáním, smála se. Nakonec se však povedlo a pomalu se k němu otočila čelem. Pohledem sledoval její křivky a jí se velmi líbilo, jak si ji prohlíží.
Záměrně se lehce prohnula a zeptala se jej, zda se má svléci celá.
Polkl a lehce kývnul, že ano.
Klára přestala vzpomínat na tuto elektrizující scénu a znovu si přečetla odstavce z prostřední části dopisu.
Na konci této části ji předal hesla ke svým pracem a požádal ji o kontrolu a případnou publikaci jejich posledního díla.
Další odstavec začínal omluvou. Nechápavě si znova a znova přečetla tyto slova. Neměl se přece proč omlouvat. Nebo snad ano?
V dalších větách se ji svěřoval o svém tajemství – degenerativní chorobě CNS, kdy postupně ztrácel vládu nad celým tělem. Tak, jako postupně po mnoha neúspěšných léčeních ztrácel víru v úplné vyléčení, nakonec přestával věřit i ve zpomalení průběhu. Nejvíce se ale omlouval nad skutečností, že ji nechtěl nikdy ublížit.
Postupně se ji začaly vybavovat scény, které mohly působit jako nervozita či stud. Tu a tam udělal něco, co vypadalo jako komické číslo. Přitom to ale byla nejspíš jen známka zdravotních komplikací. Zvažovala, zda si někdy stěžoval, či dal jinak najevo, že není vše v pořádku. Nevzpoměla si.
V dopise se omlouval, že se nemohl v jejich sprchové scéně zachovat jako pravý gentleman a poskytnout ji více, než jen pohledy na její nahotu. A i když ona noc začala velmi vášnivě, nedokončil to, co by sám chtěl.
Dopis končil poděkováním za poslední šanci vychutnat si krásu a lásku ženy.
Slzy si opět našly cestu a i když se sebevíce snažila, rozplakala se úplně.
Došlo ji, že automobilová nehoda Rudolfa nebyla nejspíš způsobena nějakým zatoulaným zvířetem. Také tušila, že to měl celé naplánované. A jen při tichém vzlykání doufala, že kdyby toto tušila, přesvědčí jej, aby s ní zůstal déle.
Na chvíli si uvědomila, že by to bylo sobecké, ale po chvíli se opět utápěla v bolesti nad ztrátou milovaného.
Když ke stolu dorazil barman s kávou, gestem a mlčky poděkovala. Ani se nesnažila zakrýt svůj smutek. Když si kávu přitáhla k sobě, zaregistrovala složený lístek, který byl skryt v dopise. Pomalu jej otevřela a opakovaně zamrkala. Nejen aby se zbavila slz, ale hlavně proto, že na lístku byla hrubá malůvka. Rozpoznala, že jde o obrázek jejího nahého těla, jak leží v hotelové posteli, s datem a věnováním.
A mon ange Joan Claire, avec amour Roux, Paris 07/1929
09/2021 – cvičením jest transformace čiré fantasie do počinu čistě literárního
Korektura – Pajtaš Odvedle BSc. SSc.