Kdo si hraje, nemá čas zlobit.
A než si budeš hrát, tak budeš mít úkoly.
Uklizený pokojík a budeš umytá, vyzubovaná a v pyžamu.
A pak, když se přihlásíš do hry a sklidíš farmu.
Odleješ pár ingotů železa.
A připravíš se na výpravu.
Dnešní úkol není snadný, ale potřebujeme jej splnit. Jedeme vyčistit 8 patrový kanclbarák uprostřed městečka, kde teď přebýváme. Při pozorování zjištěny až dvě stovky standartních cílů, ale byli spatřeni i psi, skokani, koblihožrouti a sugar Ma&Pa.
Takže Ríša přeloží své vybavení z motorky do auta, Emka si vyčistí zuby, pak do pyžama a pak uvaří něco k jídlu, vyvaří vodu a udělá ten červený čaj. Já připravím a opravím zbraně, vyměním na autě ty přední tlumiče, po poslední cestě přes poušť dostaly zabrat. Pak přidám sedačku, aby mohl Ríša s náma autem a motorku nechal doma. Pak Ríša zuby, pyžamo a já naložím léky a nářadí. V tom kanclbaráku je funkční generátor a pokud je to opravdu ten velký japonský, možná když ho zkouknu a něco si z něj půjčím, možná rozchodím i ten náš. Pak nebude potřeba řešit dolívání 3 malých, které teď napájí světla a obranné prvky.
Emka si ještě přidá sešit z češtiny do aktovky a vymění misku s plísní na pracovním stole, ať až se vrátíme, můžeme přidat do varny pro tvorbu antibiotik.
Vyrážíme, jedeme po cestě. Auto není úplně v pořádku, asi nejde jen o tlumiče. Naštěstí je tahle cesta stále ještě v dobrém stavu. Což se nedá říct o vracích aut, které míjíme. Řídím a snažím se nesledovat široké okolí, pouze cestu. Pak mi ale Emka poklepe na rameno a ukazuje na druhou cestu, na které stojí docela zachovalý autobus. Chvíli uvažuji, jestli má smysl to riskovat, ale paliva není moc a ta bionafta, kterou tvoříme z přebytku kukuřice je prostě špatná.
Zaznamenávám, že Richard si připravuje nářadí a ukazuje mi palec nahoru, když si všimne, že jsem vyměnil ten elektrický utahovák. Takže do motoru se koukne Ríša, zatímco Emka pohlídá okolí, projdu vnitřek busu. Pak se prohodíme a Emka zkusí projít tašky a kufry, co v busu zbyly. Vylezu si na bus a budu hlídat.
Když se Ríša raduje, že našel nejspíš funkční altík a že ani řemeny nevypadají špatně, zaznamenávám pohyb. Pušku mám už připravenou, tak zamířím. Slyším hlas, který volá, abych nestřílel. Zbraň nepatrně skloním a vyzvu křiklouna, aby se mi ukázal. Vyleze mladá holka a i přes velmi špinavé oblečení a velmi nedbalý vzhled se snaží usmívat. Ukazuje prázdné ruce a pořád něco mele. Nedává to moc smysl. Najednou slyším výstřel a vzápětí Emka opouští bus. Za ní vyklopýtá zjevně nakažený, který se drží za krk. Emka to zvládla skvěle a koukám že i Richard už drží svou brokovnici a řve na trhanku, ať se nepřibližuje. Ta nás ale ignoruje a běží k nakaženému. Kleká si k němu a drží jeho hlavu ve své náruči.
Varujeme ji, že se brzy změní. Neposlouchá nás a povídá si s mrtvým. Nemrtvým, protože začíná cukat rukama. Jeho žíly vystoupnou a ztmavnou. Křiknu na Emku, ať se stáhne, ale to už se Divoký probudil. Naštěstí nejprve zaútočil na trhanku a než jsem vystřelil já, vystřelil Richard.
Pěkná rána, zbytky hlavy Divokého (podle Boba jim na vysílačce říkají Feral) obhodily autobus. Vracím se na střechu busu a rozhlížím se po okolí. Naštěstí jediná horda poblíž je tak kilometr a půl, možná dva daleko. A nemíří naším směrem.
Slyším Emku, jak uklidňuje trhanku a pak jedním výstřelem z pistole ukončí její trápení. A i naše, protože už se neprobudí. Když jsou obě mrňata hotové, navrhnu malou svačinu a oba nadšeně přikyvují. Sice jen kus sušeného masa a trochu studeného čaje, ale proč si nezlepšit náladu. Zalovím v kapse a vytahuju poslední kousek čokolády. Oba na mě mlsně koukají.
Předávám kousek Emce, aby ho rozdělila a pak si Ríša vybral svůj kousek. Emka špekuluje, postupně z obou kousků odlupuje další a další šupinky a snaží se mít na obou hromádkách naprosto stejně. Usmívám se a v duchu si říkám, že děti jsou vždy stejné. Stejně se nakonec pohádají a budou se na sebe mračit. Naštěstí jsem vzal i zbytek dýňového koláče ze snídaně, takže si dají i tento.
Když dojí a oba se usmívají, zjišťuje Emka, že já nic nejedl. Vytáhne z batohu něco, co by asi byla houska, kdyby to mělo tvar housky. Je to placka, ale v poslední době se v přípravě pečiva zlepšila. Dá se to jíst. Navíc je na „housce“ kus sušeného masa a pasta z něčeho, čemu říkáme švestka. Nevypadá to a ani nechutná to ani jako švestka, ale dá se to jíst a je to jen trochu trpké.
Je na čase vyrazit. Ještě v rychlosti přečerpáváme palivo z busu a dokonce musíme pro druhý kanystr, tolik nafty v nádrži busu jsme ani nečekali.
Když přijíždíme do města, kde je náš cíl, který Bob sledoval celý minulý týden, smráká se. Auto necháme u ruin domu a v budově naproti se schováváme. Horda je poblíž a nechceme riskovat boj. Ne takto navečer, ne takto nepřipraveni. Odnášíme z auta vše, co by mohl někdo ukrást a pro jistotu jej maskujeme plachtou. Pokud budeme mít štěstí, budou ho lidé považovat za kupu suti a pokud už se podívají blíže, do motoru se nedostanou. Šikovný mechanismus od Boba a hodiny práce v dílně nám poskytují výhodu.
V provizorním táboře Emka chystá spaní a jídlo, Richard v tichosti barikáduje dveře. Když se vracím, pomocí nářadí připevňujeme železné pláty a po chvíli do naší improvizované stěny naráží pařáty přeměněných. Neúspěšně zkouší, jestli zábrana povolí, ale když ani po 20 minutách nepřišli na způsob, jak se do naší místnosti dostat, odchází. Zajišťujeme zbraně a posílám mrňata spát. Přes díru v podlaze a díky připevněnému lanu se vydávám na hlídku. Pušku i samopal nechávám na místě, beru si jen pistoli. Snad nebude třeba.
Když se v noci vracím, pořád ještě spí. Jen Ríša zase nemohl usnout a tak si lehl vedle Emky.
Ještě chvíli je nechávám spát a pak budím Emku. Aby připravila snídani, dokonce ji k tomu rozdělám oheň a ona je ráda, že může využít oba hrnce i pánev, co si sebou stále nosí. Na chvíli usínám, přeci jen si potřebuji na chvíli odpočinout a akce musí proběhnout přes den. Pokud se podaří donést bednu ze 7 patra Bobovi, prodá nám filtry na vodu a my nebudeme muset všechnu vodu převařovat. To je dobrý obchod. Generátor je dobrý druhořadý cíl a pokud by se podařilo najít nějakou munici, léky, jídlo a třeba i rádio, byla by to úplně úspěšná akce.
Dopoledne vyrážíme a já jsem na mrňata hrdý. Postupují dle pravidel, kryjí se navzájem a celkově jsou velkým přínosem pro tuto akci. Na tichý postup není prostor, budovu obývají Divocí a hlavně ti, kteří neztratili rozum. Takže každý metr naší cesty je plný mrtvých nemrtvých, desítky patron, usekaných končetin a hlav oddělených od nemrtvých těl. Jde to dobře, jen zjevně se na nás připravili a do sedmého patra se dá dostat pouze z osmého patra. To zjišťujeme, když se výtahovou šachtou z šestého nemůžeme dostat do sedmého, tak pokračujeme do osmého a přes kabinu výtahu do patra. Richard jde první a když doskočí na střechu výtahu, začne páčit poklop do kabiny. Hlupák mladý nezkušený! Okamžitě jej vtáhnou dovnitř. Emka křičí, střílí pistolí do kabiny a pláče. Pochopila, že mu už nemá jak více pomoci. Rychle zavírá poklop a zajistí jej klíčem z opasku Richarda, který zůstal na střeše kabiny. Křik i hluk pomalu utichá a já konečně dorazil k Emce. Celá se třese a pláče. Snažím se ji uchlácholit a tiše ji zpívám oblíbenou písničku její matky. Pomáhá to, Emka se uklidní, přebije zbraně a chystá se zaútočit. Zastavím ji a pomalu si připínám lano k kabině výtahu. Poté slezu na zadní stěnu výtahu a mávnu na Emku, ať hlasitě odklopí poklop. Udělá to a přitom křičí, aby si pro ni přišli.
Když slyším hluk, z obou zbraní okamžitě zahájím palbu. Netrvá to moc dlouho a zásobníky jsou prázdné. A nastane ticho. Emka se mě ptá, zda se může podívat. Křičím na ni, že ne a přebíjím. Pažbou do prostřílené stěny udělám díru a každého jednoho nemrtvého dorážím ránou na jistotu. Richarda nepřeměnili, chybí mu část hlavy a jedno oko. To druhé se dívá mým směrem, ve tváři bolestná grimasa. Takto to skončit nemělo. Ne teď, ne takto. Dál zpracovávám stěnu, až se zhoupnu dovnitř. Nikdo živý ani nemrtvý nečeká ani v kabině výtahu, ani před ní na patře. Odpoutám se a stále sleduji halu osmého patra. Křiknu na Emku, aby naházela výbavu do výtahu. Potom přesunula věci do haly a v tichosti přebalovala věci z Richardova batohu do mého a svého. Nakonec si vzala Richardovu brokovnici a svlékla z jeho ohryzaného těla nábojový pás.
Velmi opatrně čistíme patro a protože je už pozdě, navíc chceme Richarda pohřbít (tedy spálit jeho tělo na střeše budovy), zatarasuji vchody, svařím a sešroubuji výtahové dveře. Schodiště je stržené, odtud útok nehrozí.
Nacházíme místnost s jediným vstupem, připravuji pasti a Emka vaří jídlo. Je docela jedno, že o nás nemrtví ví. Nahoru do budovy se nedostanou a ti pod námi na nás už čekají. A máme více bagáže, než odneseme, takže musíme nechat značnou část věcí tady.
Další den ráno se chystáme a já dal dokupy nějaké výbušniny. Než vlezeme do sedmého patra, bude předcházet našemu příchodu ohňostroj. Velký a hodně hlasitý.
Odpaluji výbušniny a slézáme s Emkou do patra. Následný boj je opravdu tuhý, nepřátel bylo více, než jsme čekali a navíc se ti nejchytřejší schovali. Není kdy přebíjet, mlátím nemrtvé palicí z ozubených kol z důlní mašiny a jsem rád, že většinu těla mi chrání opravdu kvalitní ocel. Ale nevážu na sebe všechny nepřátele. Pár jich útočí na Emku a ta svůj boj po chvíli prohrává. Je pokousána na krku a brzy se promění. V záchvatu zlosti se rozbíhá k díře ve zdi, kde možná bylo dříve okno a možná také ne. Před sebou tlačí minimálně tři nemrtvé a skáče s nimi z budovy dolů. Než skočí, pohodí Richardovu brokovnici směrem ke mě a mě netrvá moc dlouho se k ní dostat. Pak střílím, sekám, hážu rozkládajícím se nemrtvým po ostatních. Poslední zůstává ten, který neztratil svou mysl. Chybí mu pravá dolní končetina a plazí se směrem ke mě. Vytahuji jeden náboj z nábojového pásu do své pistole a nespěchám s nabíjením. Nemrtvý pochopí, že mne nestihne napadnout včas a pomalu se plazí pryč.
Zamířím, vystřelím a páteř u krku nemrtvého se konečně rozprskne po pokoji.
Nemrtvý mi nadává, prosí, vyhrožuje a pak mi říká, kde je ta věc, kterou ukradli z pevnosti. Jde o vysílačku, kterou lákali přeživší.
Hlavu nemrvého držím za zbytky vlasů, ale jen do chvíle, kdy pocítí na své tváři mou botu. Hlava nabere rychlost a směr a letí z budovy vem. Směrem, kde tuším Emku, ale dívat se nebudu.
V rychlosti se proberu lupem nemrtvých, nakradli toho víc než dost, proberu bagáž a beru si jen Emčiny hrnce, Richardovu brokovnici a do zbytku vkládám munici. A zlato, nemálo zlata. Jen škoda, že už ho asi neutratím. Pokousali mě.
Cesta domů je nekonečná, pomalu ztrácím kontrolu nad svým tělěm. Doklopýtám k Bobovi a předávám mu vysílačku. Nabídku, kdy mi usnadní čekání na smrt odmítám a do ruky beru filtry. Kůže na mé ruce je již potrhaná, zanícená a studená. Už nemám moc času.
Sedám do auta a při cestě od Boba urážím zrcátko u řidiče. Už mě to netrápí, stejně jsem mrtvý. Doma ani auto nevykládám a jdu se zavřít do místnosti, kterou jsme s Ríšou před časem připravili. Místnost, která nemá kliku zevnitř. Místnost, pokud by se někdo z nás měnil. Netrvá to dlouho a už ani nevím, jak se jmenuji. Kdo jsou ty děti na fotce a kdo je ta žena, která se na ně usmívá. Mám hlad a zlost. Stmívá se mi před očima, takže už jen velmi letmo vnímám, že se dveře otevírají a už nevnímám zvuk výstřelu. Konečně si odpočinu.
Probouzím se na posteli, vedle mě je prázdno. I postele mrňat jsou prázdné. Nejspíš budou na zahradě sklízet úrodu. Na chvíli si ještě lehnu a užívám si klidu. Ne na dlouho, přiběhne Emka a křičí – Tatí, Ríša se už respawnul, ale dneska další úkol nestihneme. A mě se chce čůrat, takže teď tam nebudu, ale uvařila jsem čaj. Tak ho dej pak do truhly. A Ríša zase rozházel hračky po pokoji!
Tak dneska konec, necháme už hru hrou a jde se uspávat. To bude zase veselá noc, děcka vybuzené na max a já budu muset dodržet slib a nainstalovat rozšíření, které bude hodnotit přesnost střelby Richarda. Ještě neumí číst, zato headshoty rozdává už lépe, než já.
Ještě je naučím ovládat buffpety v MMO a budu mít family partu. =)