V prodejně byl klid. Což nebylo neobvyklé – přeci jen se specializovali na úzký okruh klientely. Bohatší klientely.
Prodavač s prodavačkou zpozorněli, když před prodejnou zastavil luxusní vůz. Tento vůz znali, stejně tak jeho majitelku. Patřil jedné německé paničce, která si dávala hodně záležet na kvalitě. Často ji doprovázel o něco mladší muž, který taktéž vždy věděl, jak utratit dostatek peněz, aby si jej pamatovali a předcházeli.
Dnes je však doprovázela ještě jedna mladá dáma, avšak chyběl ji styl a bylo od prvního pohledu zřetelné, že zdejší prostředí ji bude cizí.
Prodavač odešel do zadní části, která byla přístupná pouze personálu a na plotnu postavil konvici s vodou. Prodavačka se prozatím jala zákazníky přivítat. Přesně ve správnou chvíli otevřela dveře a mladý pán vkročil do místnosti, následován nejprve dívkou, poté i dámou.
Když se pozdravili, ze zadní části se objevil majitel obchodu, mistr krejčí. Nabídl dámě kávu, pánovi taktéž a s jistým zaváháním i slečně. Mladík však za dívku odmítl a objednal ji čaj.
Poté se prodavačka ujala dámy a odvedla ji do části, kde měli vystaveny tucty nádherných šatů a doplňků. Dívka dámu následovala, pozorována váhavými pohledy prodavačky.
Dívka se sem prostě nehodila. Nebyla na to oblečená, těkavými pohledy pokukovala po zboží a i pouhé držení těla napovídalo, že není běžnou klientkou obchodu.
Přesto se dáma zastavila, ukázala na jedny z nejlepších šatů a pokývla na dívku.
„Tyhle jsou pro tebe ty pravé, co myslíš?“
„Madam má výborný vkus,“ zalichotil krejčí a pokynul na prodavačku, aby šaty připravila.
„Else, jsou nádherné, ale budou mi asi trochu velké… jako nahoře…“ zarděla se dívka.
Dáma se však pouze pousmála na krejčího a ten ihned dívce vysvětlil svou přítomnost.
„To bude v pořádku, slečno. Tady se mi prosím postavte, ták, sundáme tento svršek,“ s viditelnou nelibostí odložil mikinu na křeslo a vzal si do rukou metr.
Když jej opatrně přiložil a jal se změřit obvod hrudníku, dívka sebou viditelně cukla.
„Slečna je v podniku poprvé, madam Else?“ Zadíval se na dámu krejčí.
Elsa lehce přikývla a dodala: „Dnes složila maturitní zkoušky s nejlepším možným výsledkem, mistře. Zaslouží si jen to nejlepší.“
Krejší poblahopřál slečně, která se přestala ošívat a pod dohledem dámy začal krejčí okamžitě pracovat na úpravě večerních šatů.
Mladík opodál sledoval celou situaci a bez zájmu sledoval vesty k oblekům. Trochu sebou trhl, když mu prodavač donesl kávu, ale po chvíli se usadil ke stolku a v poklidu popíjel kávu. Else se nepřidala a nechala kávu stydnout.
Když byl krejší s měřením hotov, zamyslel se a stanovil čas, kdy bude s úpravami hotov. Else jen přikývla a odvedla slečnu ke stolku za mladíkem. Slečna je následovala a v tichosti upíjela čaj.
Krejčí odběhl a Else si nechala ukázat alespoň patery další šaty, ale bylo jasné, že jsou pro ni, ne pro dívku. Když zaznamenala lehké pozvednutí obočí mladíka, otočila se na dívku, která v katalogu studovala sportovní modely.
„Do hodiny je hotov. Nechceš Peťulko doprovodit Johanna? Musí si ještě koupit jiný typ oblečení.“
Dívka zvedla oči od katalogu a nechápavě se na Else podívala. Chvíli sledovala, jak se Else usmívá a mladík s viditelným podrážděním sleduje Else. Lehce našpulila rty a pokrčila rameny na znamení, že je jí to jedno. Když mladík zaregistroval lehce opovrhující gesto obou prodavačů, oznámil, že tedy jdou a vrátí se za hodinu. Else se dále věnovala šatům a mladík s dívkou opustili prodejnu.
Jen přešli ulici a vstoupili do jiné prodejny. Jednalo se o oblečení určené pro úplně jiný typ společnosti.
„Džeji, pro co vlastně jdeme?“ Zeptala se dívka mladíka.
Ten se nejprve rozhlédl a když se ujistil, že je nikdo neslyšel, tak lehce odsekl: „Neříkej mi tak mimo domov. Pro nějaké triko, které bude Else připadat dostatečně punkové.“
Petra se začala smát nahlas a když se na ní Johann zamračil, přidala na intenzitě.
Měla své nevlastní sourozence moc ráda, takže si užívala, jak starší Else mučí Johanna. Tušila, že šlo o prohranou šachovou partii, ve které opět Johann prohrál. Kromě Else ho nikdo prozatím neporazil, ale ona to dokázala pokaždé. A pokaždé následoval úkol, který měl Johannovi nejen dokázat, že je člověkem, ale také jej dostatečně polidštit.
Tedy ne že by nebyl člověkem, ale stále si držel od všeho odstup a jen chladně analizoval.
Mladík procházel obchodem, kde na stolech ležely trička, mikiny i košile. Tu a tam zkontroloval velikost a pár si jich vzal sebou.
„Kde jsou tady kabinky?“ dožadoval se zkrácení celé anabáze Johann.
„Tam,“ poukázala Petra.
„Ale tam si můžeš vzít jen 3 kusy, J“.
Mladík znechuceně předal Petře přebývající kusy a přidal i své sako. Petra se zase začala smát a pozorovala Johanna, jak mizí v kabince. Chtěla se posadit na volnou lavičku, ale když si sedala, z hromádky oblečení se na zem svezlo sako Johanna. Odložila tedy věci stranou a zvedla sako. Když jej zvedal,a zahlédla, že ve vnitřní kapse saka je nějaký papír. Vytáhla ho a sako přeložila přes lavičku.
Papír si otočila a rozložila. Jednalo se o dopis Else Johannovi. Byl psaný něměcky a i když se Petra učila něměcky, dokonce z ní odmaturovala, nemohla některé výrazy přeložit.
Začetla se a z přeložených částí pochopila, že se Johann Else svěřuje. Chtěla pokračovat, ale Johann se dožadoval dalšího trika.
Popadla všechny věci a podala mu další 3 kusy na odzkoušení. Jeho brblání si nevšímala a znovu se pokusila vyluštit, co je obsahem dopisu. Zjevně šlo o slang či šifru. Nechápala ani polovinu z textu. Rozluštila, že je to nějakým způsobem o ní, ale utíkalo ji to nejdůležitější.
Váhala jestli se zeptat Johanna napřímo, nebo počkat a zeptat se Else.
„Další prosím,“ ozvalo se z kabinky. „Peťule, další…“ znovu se zpoza závěsu objevila ruka a kývla na Petru.
Ta však v zrcadle zporozovala něco, o čem doposud neměla ani nejmenší ponětí. Do pasu svečeného Johanna s vypracovaným tělem… a spoustou jizev na rameni.
Vtrhla do kabinky a nedbala pohoršeného pohledu mladíka.
„Co to Petro děláš? Jdi pryč!“
Neposlouchala jej, jen sledovala jizvy na ramenou.
„Petro vypadni!“ Zlobil se mladík.
Petra pomalu začala couvat ven z kabinky, ale pak se zastavila.
„Ne, co je to? Jak se ti to stalo?“ Sáhla do kapsy, kam schovala dopis. „A co tady píšeš Else?“
Mladík se zarazil. Bylo vidět, že zvažuje své možnosti. Když však stále váhal, uchopil dívku v týlu a přitáhl si její obličej k sobě.
„TO jsou mé věci! Nepřísluší tí cokoliv z toho vědět!“ Poté ji zlehka zatáhl za vlasy a Petra setrvačností narazila do stěny kabinky. Johann se natáhl po košili, ve které přišel. Čekal, že dívka začne plakat.
Místo toho po chvíli ucítil na rameni dotyky prstů.
„Bolí to?“ zeptala se dívka plaše.
„Ne. Promiň, Peťu.“
Dívka zlehka zatlačila na mladíkovo rameno a otočila ho tváří k sobě.
„Co se děje, džeji? Co to děláš? Děláš si to sám, je to tak?“
„Peťu, proč to chceš vědět? Proč mě trápíš?“
Dívka neodpověděla, znovu lehce pohladila jizvy na rameni, poté uchopila ruku mladíka a pomalu si ji položila znovu na temeno hlavy. Mladík nechápavě pohlédl na dívku.
„Co to děláš?“
Dívka neodpověděla, jen se pousmála a naklodila se rty k jizvám. Pak je zlehka políbila, poté znovu a znovu. Dělala to velmi jemně a přesto mladík přivíral oči.
Přestala a podívala se na něj.
„To kvůli mě?“
Mladík přikývl.
„Ty si ubližuješ kvuli mě?“
Znovu přikývl a zesílil stisk. Dívka neucukla, ani nezasténala. Přesto ji nyní držel velmi pevně. Povzdechl a stisk povolil. Položil si své čelo na její.
„Přeložila si to?“
„Ne, jen jsem si něco domýšlela. Džeji, ty mě miluješ?“
Mladík mlčel. Nevěděl, jak dívce odpovědět.
„To proto, že jsem tvá… sestra?“
Zlehka přikývl a její pohled do jeho očí dával vědět, že k slzám již nemá daleko. Úplně ji pustil a svěsil hlavu. Nevěděl, co dál.
Dívka jej chvíli sledovala a naněkolikrát se pokusila jej nejprve pohladit po tváři, poté zase po zjizveném rameni, pak zase po hlavě. Když už si nevěděla rady, uchopila jej za boky a přitiskla k sobě.
„Džeji, mám tě ráda.“
„Taky tě mám rád, sestřičko.“
„Ne Džeji, mám tě ráda.“
Uchopila jeho ruku a znovu si ji položila na temeno hlavy. Zadívala se mu do očí a po krátké chvíle váhání se k němu naklonila blíž. Opět zaváhala, mladík se neodvažoval ani pohnout.
Lehce se pousmála a položila své čelo na jeho.
„Ty jsi přece ale takový hlupáček. Takto si ubližovat. A to jen kvůli mě.“
Mladík v tichosti vnímal jejich blízkost. Její vůni, její touhu.
„Peťu, ty to cítíš stejně?“
„Ne, nevím, asi… nevím. Co s tím?“
Mladík váhal. Po chvíli se však pohnul a dívku zlehka políbil. A pak znovu a znovu.
„Co je ještě v tom dopise, Džeji? Něco o nás?“
„Else nám sehnala byt, ty na medinu, já pokračovat na práva.“
„A Else to ví? Že ty… si ubližuješ?“
„Else je moc chytrá.“
„A ví, že mě… miluješ?
„Else… je moc chytrá.“
„A chytrá Else ví, že já miluji tebe.“
„Od kdy?“
„V Paříži jsem ti poslala mail, ale omylem jsem ho poslala ji.“
„Else je pěkná potvora…“
Oba se zasmáli, ale zaslechli, že ke kabince jde ostraha. Petra se rychle vyprostila z nepolevujících dotyků Johanna a posbírala svršky. Poté po něm hodila tři kusy a vyběhla z kabinky. Div že neporazila ochranku.
„Slečno, jen tři kusy!“ zamračil se na ní hromotluk.
„Omlouvám se, ale bratr si myslí, že mu to sluší“ pousmála se na něj Petra.
„A někdo ho musí vyvést z omylu“ dodala a zasmála se.
09/2019 – Inspirací byly jizvy v zrcadle při zkoušení si trička při nákupu.