Ahoj, jak bych měla začít?
Jsem Hanka.
Šestadvacet mi už párkrát bylo, ale čtyticet ještě ne.
Není mě zrovna málo, ale makám na sobě, zvláště od rozvodu. Teda ne že bych nic jiného nedělala, fotím, píšu a cestuji. Pracuji na sebe a když se někde něco semele, jsem u toho.
Sice mě máma peskuje, že ženská bez dětí je jak chudý chlap, ale co nám umřel táta na raka, máme k sobě blíže.
Často mi vyčítá, že riskuji, ale já prostě hledám něco, co mi vynahradí ten pocit prázdnoty. Od rozvodu jsem nespokojená, i když on byl idiot.
Který mě řezal. Ale byl tu i když mě nebil.
Právě mířím domů, zbalit se. Magazín Defender mi nabídl, že pro ně můžu udělat reportáž o indických extremistech bojujících proti muslimům. Zní to jako oxymorón, agresivní ind. Představuji si Gándího s puškou a začnu se tvářit jako retard.
Cesta do Londýna proběhla v poklidu, pořádně jsem ani neotevřela hindu slovník a už jsem sháněla taxi. Sice jsem mohla jet metrem, ale nevěřím tamní komunitě sociálně nezařaditelných občanů. A neřídím.
Proč? Jako takřka plný výrostek jsem s klukama jela z diskotéky autem.
Měli jsme nehodu a já jediná přežila.
Dva kluci a jedna další holka. Tu jsem neznala, ale oba kluci byli mojí nejlepší kámoši.
Jasně, chvíli jsem chodila s tím, pak zase s tím druhým, ale nevyspala jsem se ani s jedním.
Trochu se štengrovali a když jsem si přelezla nastraně dozadu (no vážně, ti pitomci se začali hádat kdo si začně s tou žábou a kdo zůstane na mě), tak se Miki přesunul dopředu.
A tam se začali plácat, nadávat si. Až Jura nezvládl řízení a vzal to do stromu. Neměli jsme pásy. Ale ty by stejně pomohli jen té žábě, já přežila a kluci neměli šanci.
Skončila jsem ve cvokárně, na půl roku. Musela jsem opakovat druhák a tím se stala nejstarší ve třídě. Řešila jsem to chlastem, zkusila perník a tak trochu se neměla ráda. Vyhledávala jsem pitomce a provokovala je. Buď mě zbili, nebo se mnou chtěli chodit.
Asi bych měla říct, že táta s mámou byli úžasní, fakt se snažili mě podpořit ve všem, dokonce na odvykačku mě ukecali. Ale moc se jim to nedařilo.
Jednou jsem si začala něco s Paulem, debilem z Raichu. Provokovala ho a on mě balil. Skončilo to tak, že když jsem mu nedala, zmlátil mě tak, že jsem ležela 2 dny v nemocnici.
Nemám z toho žádné následky, teda krom toho, že táta začal hulit jednu od druhý.
Dodělala jsem policejní školu, nechala se od Policie vylejt a když táta umíral, vzala jsem to, co jediné jsem s tátou kdy dělala poctivě – fotila.
Prodala jsem pár fotek do novin, potom i do časopisů a když jsem fotila naposledy tátu, už z toho byl business na plno.
Asi by ani toto nedopadlo, když mi táta jako poslední věc neřekl, abych o něm nepředkládala jen půl příběhu.
Prý mám napsat k té poslední fotce příběh. Nemohla jsem, neměla jsem dost sil. Pořád to odkládám, ale píšu i články. Vyšetřuji, dost lidí seru, ale je mi to jedno. Pravda musí ven a já mám zase cíl.
V Londýně mne ubytují v díře pekelné. Když se nějaký exot vloupá do mého hotelového pokoje, dostanu pěkně na budku. Chvíli to vypadá, že to neskončí chybějícími cennostmi, ale asi mám štěstí, zachrání mne muž ze sousedního pokoje.
Nakonec se podaří zachránit i foťák, jen peníze jsou pryč. Chlapík je zdvořilý a celkem pěkný… čeká mě cesta do neznáma a proto svolím s tím, že přespím v jeho pokoji.
Na gauči.
Spal nakonec on, předává mi na sebe kontakt a já pádím na letadlo.
Indie čeká, příběh volá.
Přestupuji celkem 3x. Stačím nastudovat pár frází, pochopit alespoň něco z kastovního systému Indů, když mě po 38 hodinách vyplivne eskalátor na malém letišti poblíž pakistánsko indické hranice.
Ale nemůžu prý opustit letiště. Chybí mi nějaké papíry. A nepomáhá ani podplácení.
Už se vidím, jakým fiaskem skončila tato cesta, brečím jak malá a mám vztek na Séra Edwárda, který mi o tomto nic neřekl. Letadlo do Ahmedabádu letí za 20 hodin, další destinace jsou spíše otázkou dní.
Sedám si na zadek uprostřed haly na kufr a nemám daleko ke zhroucení.
A tehdy poprvé uslyším jeho slova. A ta mi změní zbytek života.
Utírám si slzy a snažím se zachytit, co člověk ve vojenských botách říká.
Koukám na boty, protože nemám sílu zvednout hlavu.
Když se však zaposlouchám, zaujme mne klid v hlase muže.
Není nejmladší, asi bych mohla být ve věku jeho dcery, ale docela mu to sluší. Na hlavě baret, obočí i vlasy takřka bílé, ale dominantou jsou oči.
Těžce se mi hledá příměr známé barvy, zpětně si uvědomuji, že určitě nebyly modré, tehdy ne. Přesto se v nich zračil mír a jeden pohled do těchto očí ve mne vyvolal klid, který mi nedodal nikdo.
Možná táta, když jsem byla malá holka.
Až tak silně na mne zapůsobil.
„Příjmete mou pomoc, slečno?“ usmál se na mne.
Cítím, jak se slzy samy ztrácejí, ale přeci jen jim trochu pomohu kapesníkem.
Chvíli hledám v paměti, jak zdvořile odmítnout.
Ale ani nevím, co je zač, nechci se ho dotknout, tak jen zavrtím hlavou jako že ne.
Znovu se pousměje a lehce pokyne rukou k nedalekému stolku v restauraci.
„Nedala by jste si čaj, či něco jiného?“
Sice bych měla být opatrná a hlavně nesednout na lep každému sebemilejšímu chlapovi.
Ale zase mám dost času, tak proč ne. Naposledy si utřu kapesníkem oči a vstanu.
Musím působit jako exot. Světlovlasá, vyšší než ostatní ženy a rozhodně nejhůře oděná se snažím lehce hrbit, aby nebylo vidět, že jsem přeci jen o něco větší, než můj doprovod.
Což u ostatních vyvolává úsměv. Je to nakažlivé a než dojdeme ke stolku, ještě trochu zvednu bradu, abych vypadala o kousek vyšší.
Muž se ohlédne a lehce se zamračí. Okamžitě skloním bradu více k zemi a cítím se jako malá holka. Ale trvá to jen chvilku, muž se pousměje a poukáže na jednu z volných židlí.
Posadím se a jednou z mála naučených frází si objednám. Čaj a něco, co sice úplně nevím co je, ale je to bez masa. Takže střevní problémy snad mít nebudu.
Když servírka (tohle se budu muset odnaučit) odcházela, měla co dělat, aby se nesmála nahlas. I na muži bylo vidět, že je značně pobaven.
Už už se chystám něco ostrého říci, když se omluví, zlehka ukloní a svým zvučným, hlubokým (a velmi příjemným hlasem) dodá: „Omlouvám se, Váš výběr je…“ lehce se uculil a zvedl jedno obočí „velmi netradiční. Zdvořile bych se optal, zda víte, co jste si objednala.“
Nezní to jako otázka, na vteřinu mám chuť odseknout, ale ztrácím se v jeho pohledu, klidu, jenž vyzařuje. Když se pousměje a letmo si špičkou prstu uhladí knír na rtu, nemám moc sílu odpovídat. Nevěřím, že by mne nezradil můj hlas. Zavrtím hlavou.
„Pak tedy s Vaším dovolením objednám já Vám a již objednané jídlo necháme mému bratru. Souhlasíte?“ A zase to nezní jako otázka, ale jako instantí rozpouštědlo pro má kolena. Ještě že sedíme. Pečlivě si svého spolustolovníka prohlížím.
Tvář je dokonalá, nikde ani náznak nesouměrnosti. Nos lehounce větší, rty takřka dokonalé, vousy pečlivě zastřižené a učesané. Ale ten klid v očích… lehce odkašlu, uhnu pohledem a pustím se do boje.
„Děkuji Vám,“ napodobím lehnou úklonu hlavy.
„Říkejte mi Anan, nebo Ananta, slečno Hannah.“
„Jak to…“
Měla bych zuřit, jaktože to ví? Jenže když se pousměje… volím mírnější tón.
„Že znáte mé jméno?“
„Je mou povinností vědět co se tady děje. Zodpovídám za klid a pořádek.“
Čekala jsem úšklebek, či nějakou známku arogance, povýšenosti. Nic. Motá se mi z něj hlava..
„To asi celého světa, pane Anane. Působíte jako… ikona míru.“
Upíjel čaje, ale bylo vidět, že ho má slova potěšila.
„Ale máte baret, takže jste voják?“ I když se ptám, nedokážu si spojit ty laskavé ruce s násilím.
„Nyní ne, čekám. Ale nebojte se, v případě nebezpečí Vás ochráním. Pokud budete chtít.“
Toto mne mělo varovat, ale jen jsem se začervenala a úplně propadla osobnosti tohoto muže.
„Co Vás sem přivádí, slečno? Mohu nějak pomoci?“
„Chci udělat foto reportáž z konfliktu militantních Indů vůči muslimské menšině. A nemohu se dostat přes ochranku letiště.“ Možná by mi mohl pomoci.
„Nechtějí Vás vystavit nebezpečí. Nemějte jim to za zlé. Není muže, který by rád viděl trpět ženu. Zvláště tak krásnou, slečno Hannah.“
„Hanka, Hannah zní tak honosně. Jsem Hanka.“
„Mohu Vám tedy doporučit nevystavovat se zbytečnému riziku, Hanko?“
Zatvářil se smutně a já měla pocit, že mi pukne srdce. Cítím ale, že tady nemohu polevit. Nadechuji se, abych zdvořile odmítla jeho strach, když donesou jídlo.
Lehce přičichnu a mám pocit, že se počůrám. Oči mne pálí a to jsem si dala pozor, abych si jen přičichla.
Tohle vážně nezvládnu.
Anan se na mne chvilku dívá a když neznatelně přikývnu, objedná mi.
Přikývnout více, upadne mi hlava.
Jako pravý gentleman mě nechá trpět v tichu, lehce upíjí čaje a laskavě se na mne usmívá. Jsem za ticho vděčná, alespoň můžu přemýšlet, jak se rozhodnu.
Jo, uvažuju nad tím, co mi říkal Anan.
Prohlížím si ruce, které se věnují míse a jimiž se Anan krmí. Udržované nehty, přesto jizviček nepočítaně. Ale žádná velká, je nejspíš úspěšným bojovníkem.
Představuji si jej v obleku, s volnou košilí, kdy u druhého nedopnutého knoflíčku začíná lehký porost hrudi. Rty, které vyslovují mé jméno a hlas, který patří jen mne…
Z představ mne vyruší kroky. Spíše mám pocit, že ožila nějaká ze soch a rázuje si to k nám. Otočím se a dnes podruhé mi vynechá srdce pár úderů. Vypadá skoro stejně jako Anan mladší.
Jen v jeho očích není klid a mír. Je v nich oheň. A ty drobné odlišnosti… navíc je vyšší než já.
Mnohem lépe vycvičené tělo, než jeho staší verze.
A míří k nám.
V koutku mysli si vzpomenu, že nejspíš půjde o bratra, usměji se na něj.
Mrkne na mne a než se vzpamatuji, je u našeho stolu.
„Vítej, bratře. Posaď se. Slečna Hanka, “ poukázal na mne, pak na svou mladší kopii a dodal „toto je můj bratr, říkejte mu Samay“.
Samay se neuklonil, jen lehce pohnul hlavou na stranu. Prohlížel si mne a propaloval pohledem. Ve tváři nebylo tolik laskavosti, přesto byla nádherná. Oči jako dva smaragdy, lehké strniště ve tváři a velmi smyslné rty. Ananův knír a vousy jeho rtům dávaly prostor pro fantazii ale Samayovi ústa přímo vybízeli… k polibkům.
„Hanka.“
Musela jsem být růdá jako vlajka číny.
„Sam.“
Nebylo to neosobní, nebylo to chladné.
Bylo to vyzývavé, hravé.
Uvědomila jsem si, že si nejspíš zlehka koušu spodní ret.
Co je to se mnou… tohle se mi nestává. Navíc to není fér k Ananovi. Trochu zahambeně na něj pohlédnu a očekávám spalující pohled plný pohrdání či odporu. Cítím však pouze klid, pochopení.
Samay využil chvilky a optal se. „To je má miska?“
Dychtivě jsem přikývla a Sam se zase usmál. Stejně tak i Anan ukázal při úsměvu bílé, dokonalé zuby.
Sklopila jsem oči k čaji a doufala, že tohle všechno není jen sen a že to jen tak neskončí.
„Přiletěla jste kvůli útokům?“ vybalil na mě Sam.
„Ano, ale nejspíš poletím domů. Anan mi nedoporučuje vyjít ven.“
Sam se na Anana usmál a plácl jej po rameni.
„Bratře, co si užít společně dobrodužství?“
„Ty se nezměníš, Samayi. Proč toliko spěcháš? Nemůžeš se dočkat?“ Pohlédli na sebe a zasmáli se.
Zvedla jsem oči směrem k Samovi a jeho dychtivost znovu rozbušila mé srdce.
„Tak slečno Hanko, kdy vyrazíme?“
Pohlédla jsem na Anana a ten jen pobaveně pokrčil rameny.
„Je to na Vás, Samay je jedním z nejlepších průvodců.“
Když jsme vyrazili z letiště, jeli jsme dlouho do noci. Po cestě jsem usnula. Probudilo mne lehké zatřesení ramene. Byl to Sam a ukazoval z okna ven. Pak si dal prst na ústa a naznačil mi, ať jsem ticho. Vytáhla jsem foťák, ale při tom světle to bylo zbytečné. Alespoň jsem si něco nahrála na kameru.
Karavana v tichém rytmu postupovala dál od nás. Bylo to nádherné a já si přála, aby to trvalo napořád.
Netrvalo, dávka z automatické pušky utnula rytmus karavany i ticho noci. Rozsvítily se světla aut, které jsme ve tmě neviděli. Ze střech vozidel spustili palbu kulomety a karavana během okamžiku zanikla. Z vozidel vystoupili bytosti, a prohlédli si způsobené škody.
Slyšela jsem smích, nelidský, hrozivý, příšerný. Dvakrát zazněl výstřel, to když našel někdo z útočníků přeživší oběť.
Po chvíli odjeli.
V tichosti jsem otevřela dveře a vyběhla k masakru. Nechtěla jsem fotit, kameru i foťák jsem nechala v autě. Ale tohle jsem musela vidět, někdo musel přežít.
V písku u posledního mrtvého zvířete ležela holčička. Dýchala, krev z ramene ji vytékala rytmicky ven. Roztrhla jsem si košili a ránu zatáhla. Až teď jsem si uvědomila, že mne neprovází Anan ani Sam. Kde byli? Proč mi nepomohou?
S nejvyšší opatrností, kterou jsem mohla vyvinout s polomrtvým dítětem v náruči jsem doběhla k našemu autu. Bylo prázdné. Poblíž však čekal někdo, koho jsem tam vidět nechtěla. Zamířil na mne zbraň a vystřelil. Prudce se mnou trhlo a děvče mi vypadlo z náruče. Cítila jsem neskutečnou bolest na hlavě, ale ne moc dlouho. Za chvilku se mi dostalo vysvobození v podobě bezvědomí.
Když jsem se probrala, seděl u mne Sam a ošetřoval mi ránu. Anan seděl v tichosti na vozidle a rozhlížel se.
Za chvíli syknul na Sama, ten vzal svou zbraň a vyrazil kupředu. Všude byla mlha, slyšela jsem jen výstřely a křik Anana v podivném jazyce. Chvilkami jsem měla pocit, že z mlhy vystupují démoni, máchali meči a volali na mne. Žádný se však nepřiblížil.
Sem tam jsem zahlédla Sama, jak naprosto přesně zasahuje každou kulkou z pušky, pak si bere pistoli a prudce se otáčí a střílí různými směry. Pokaždé jeden z démonů padl a rozplynul se. Byly jich stovky, toto Sam nemůže zvládnout.
Jenže Samovi snad nedocházela munice. Navíc se mi zdálo, že se zvětšuje a nabírá na rychlosti. Bylo až neuvěřitelné, co všechno dokázal a v jaké rychlosti.
Pomalu se mi stával šmouhou, když najednou přestal. Hlavně pušky a pistole byly rozžhavené, přesto se však Sam usmíval. Na druhé straně vozu se usmíval Anan. Také on musel svádět těžký boj a také on jej vyhrál.
Setkali se u mne, Sam mi dál ošetřoval ránu. Anan se na mne podíval smutným pohledem.
„Hanko, tady to vše skončilo. Je čas, vyber si, s kým půjdeš dál? Se mnou nebo se Samayem?“
Nechápala jsem co po mne chce, Sam se stále usmíval. Ale vypadal jinak. Byl ještě krásnější, ještě vypracovanější, šaty byly… jiné.
„Kdo jsi?“ S údivem jsem sledovala Sama, jak se mi před očima mění.
„Pomáhám ti najít správnou cestu, Hani. Pojď se mnou….“
Necítila jsem žádnou bolest. Přesto vím, že mne střelili. Prsty jsem přejela na místo vstřelu. Žádný jsem nenašla.
„Co se to děje… Anane?“ Ohlédla jsem se. Seděl tam, stejný jako předtím. Avšak jiný, smutný.
„O co jde? Anane, děsíš mne!“
„Hani, tady naše cesta končí. Teď musíš s Gabrielem.“
Vyděšene se otočím na nádherného obra. Je opět normální, zase je Sam.
„Gabriel? Co je to za nesmysl…“
„Bolí tě něco, Hani?“ řekl smutným hlasem Anan.
„Ne…“
„A jak si to vysvětluješ?“
„Nevím, prostě nevím.“
„Je konec.“ Byl to Anan? Hlas zněl jinak… na chvíli byl podobný muži z hotelu v Anglii. Pak zase jako hlas Mikiho, který si přesednul a já díky toho přežila. Ne, zněl jako kolega od Policie, který po mě vyjel a já kvůli toho odešla od policie a vyhla se přestřelce, kde umřelo pět mých kolegů… v tom hlase slyším i svého otce, který mi dal životní cíl.
Začínám tomu rozumnět.
„Anane, já nechci. Proč teď? Proč tady? A kdo byli ti tvorové?“
„Tak bylo psáno, až sem jsem tě měl doprovodit. Ta dívka, kterou jsi chtěla zachránit, buď bude žít ona, nebo ty. Obě Vás neochráním. A jsi na území soudce Jamy, měli tě předvést.“
Cítím vztek, chci někoho rvát na kusy… náhle cítím dotyk Ananovi dlaně na tváři. A ucítím i klid v sobě.
Porozumnění.
Smíření.
„Co když zachráníš ji?“ zeptám se a pohlédnu do nebesky modrých Ananových očí.
„Pak se již nikdy neuvídíme, odejdeš s Gabrielem a my se nikdy nesetkáme. Dívka bude mít možnost žít dál a projít svou první pouť životem.“
„A když zachráníš mě?“
„Pak se zase shledáme. V jiné Haničce. Dívky se zmocní poslové Jamy.“
„Ale co se s ní stane, pokud přežije?“
„To není tvá věc, Hani.“
„A ty… budeš její… Anan? Věří ve vás?“
„Ano. Už ano.“ mile se usměje.
Opětuji úsměv a pohladím já jeho.
„Asi mi neřekneš, jak se jmenuješ. No není to důležitý, ale děkuji za vše. Buď na ní hodný.“
Políbím Anana na čelo a otočím se na Sama.
„Hele Same, tam kam jdeme… je tam láska?“
Sam se na mne rošťácky usmějě a dá si prst přes ústa. Pak se však do něj lehce kousne a mrkne na mne.
Tak to jsem já, teda to jsem byla já. Teď už ale vážně musím jít, pa.
10/2019 – Na přání, věnováno Macíkovi
Korektura – Macík