Nezdravím

Často slyším, 
jak je to vážně těžké,
být v kůži dívky hezké.
Jak je únavné být vtipná,
že pak každá noc se jim jeví slibná,
jak těžké je být stále příjemná,
když pro každého sopla si ták tajemná
a jak ti ostatní závidí talent,
když jej mají za aroganci ekvivalent.
To si nemyslím.

Těžké je být: ošklivý.
Přináší to odmítnutí mrazivý.
Máma říkala: Tak se trochu upravíš
jako popová hvězda a hned budeš k světu.
Zkusil jsem to a ty dodnes všechny bavíš
že vybral jsem si blond z Roxettu.
No jéžiš, tak jsem měl blond ježka
a rtěnky jako prodejné lásky velekněžka.
Táta zase říkal: Buď důsledný! 
Tak jsem byl a při šluskoloně svý partnerce nádherný
pošlapal jsem obě nohy stejně.
Aby nebyla zklamaná z nesymetrie takto veřejně.
A taky není snadné být vtipný.
Často prý jsem u toho spíše nedůvtipný.
Třeba brácha. Říkal, že chce přestat, že kouří.
Ale že po náplastech a odvykačce netouží.
Vzal jsem ho latí a už nekouří. Jen kouží.
Těžce se žije škaredým, nevtipným a hloupým.
A ani talentu si příliš nekoupím.

Tak zkusím poslední možnost.
Snad alespoň toto přinese mi slamera hodnost.
Každý slamer flexí improvizací.
Divák dá mu informaci
a on z toho složí rým.
A já říkám: a co jako s tím?
Zkuste Neimprovizovat!
Já začnu a vy budete sledovat.
Pak mi dáte nesprávné slovo,
a bude hotovo. 

Například: Příjde do baru kostra.
A pěkně na barmana z vostra:
Pivo a... a teď doplňte, třeba vy, nenáhodný diváku.
Hadl? Jo Hadr. Ty vole, Jendo, to si brácha, bídáku?
Chápeš, že máš odpovědět něco jinýho?
Ne dělat tady blba línýho?
Ale co, však si stejný krve,
vošklivej, netalentovajej, ale brácha, vole.

Jo, než skončím ohodnocen hejnem nul,
hádejte, kdo Kačenku na hajzlu si ohnul?
No já ne.