Jsem Saša. Můj nejlepší kámoš je Vojta a naši svatou trojici doplňuje Kačka. Já jsem na numera a vím toho nejvíc, Vojta je drsoň, co všechno zvládne a Kačka je naše kráska. Tam, kde nestačí ani mozek a ani svaly, stačí úsměv Kateřiny a i kamenné srdce začne tlouct rychleji. Znám je od mala, avšak ne od školky.
Adalbertus, aneb setkání s Vojtou
S Vojtou jsem se potkal až když jsme se stěhovali na vesnici. Nebo vlastně ne, s jeho dědou už ve městě. To bylo v době, kdy mýho tátu pořád někam zvali. Tak jsem to tehdy bral, jako že je slavnej, že pořád někam chodí, zvou ho, u vchodu čekají policajti a muselo to být tůze důležitý, protože mě pokaždé nechal u nějaké policajtky. Ale nejspíš to bylo hodně náročné, protože často chodil úplně rudý v obličeji, při odchodu ani nepozdravil a to normálně zdravil skoro všechny, jen ne ty kurvy komunistický, což u nás v činžáku byli jen dva. Paní Kredencová, co mě mlátila, když jsem hvízdal pod barákem a jeden starej pán, co si pořád něco psal a ťukal si hůlkou o zem. Měl takovou delší kovovou hůlku a s tou nás kluky třískal po lýtkách, prý abychom na sobě makali a byli hodně silní pro naší armádu. Nevím, bylo to divný, ale zase holkám zvedal tou hůlkou sukně a říkal jim, ať mají hodně dětí.
Dneska už vím, že to byl tak trochu pedofil, tak trochu kretén a zbytek osobnosti vyplňovala směs udavače a sadisty. Strašně rád bych uvedl jeho jméno a pošlapal všechno, co kdy udělal, ale kdysi jsem se rozhodl, že za to nemůže, že měl nejspíš na houby dětství a nejspíš i jeho táta byl kretén, sadista a udavač. To se u nás v činžáku nahlas říkalo. To a že to nejspíš táhne s paní Kredencovou, co neměla manžela a taky byla kretén. Nebo kreténcka, jak jsme ji s klukama říkali, když nám nabančila za to, že jsme se houpali na klepaču, když ona chtěla věšet prádlo.
Časem jsem zjistil, že ten její kluk, co pokaždé utíkal z bytu za námi na klepáč, je na kluky a že si myslí, že je holka. Jako nastrojenej na to byl a choval se jako blbeček, ale už tehdy jsme věděli, že to byla Kreténcka, kdo toho malýho tak rozbil. A tu zase rozbilo to, že si její starý našel o polovinu mladší a o dvě třetiny lehčí. Lehčí ve všech směrech, protože prý to byla jediná kurva na okrese, která nebyla ve straně a přesto podle Pedra vyjebala s půlkou sídliště.
Pedro byl soused. Taky ho pořád někam zvali, ale prý na rozdíl od táty uměl ohnout hřbet a přitom nespadnout do těch sraček kolem. Jasně že dneska už vím, že hrál u výslechu blbýho, navíc měl načteno a uměl se ze všeho vykroutit. Ale tenkrát, tenkrát to byl pro mě hrdina. Nosil brýle, měl tak tři metry a nechával se zdravit pane. Ne soudruhu. Táta taky na soudruha neslyšel a nejspíš ho k tomu vedl Pedro.
Ani Pedro neměl doma ženu, jen divnýho kluka, vysokýho jako maják na dvanácet trosce a příšerně hubenýho. Navíc si s námi nechtěl moc hrát, raději se věnoval čtení a poslouchal divnou hudbu, která zněla, jako by někdo mlátil do hrnců a křičel přitom nesmysly. Navíc na obalu desky byli divní kluci s dlouhými vlasy a asi to byli taky letci, protože jsem si pamatoval, že tam bylo napsáno Zeppelin. Když jsem se jednou zeptal soudružky policajtky, jestli má taky ráda létání, jen na mě divně koukala. Ptala se mě jak to myslím a já pochopil tři věci.
První – že většina těch, co si nechávají říkat orgán jsou ve skutečnosti opravdu orgáni. V případě SNB to většinou byly orgány rozmnožovacích ústrojí, tak v případě souček to byly orgány vylučovací soustavy.
Druhá – že je více lidí, kteří jsou větší kreténi, než jsem já a můžou si za to sami.
A poslední věc, která mi došla byla ta, že prostě občas musím držet hubu.
Naštěstí ta herdek-baba s obuchem byla natolik mimo, že pro samý hlad nepochopila, že jde o západo-imperialistickou hudbu, kterou pořád hledali. A nenašli, ani u nás, a ani u Pedra. A dál se věnovala salámu, který já znal akorát z televize. Protože v masně ho nikdy neměli.
Ale to není důležitý, protože jsem mluvil o Vojtovi. Teda jeho dědovi.
Jednou, když už komančové pomalu stříhali metr, aniž by o tom věděli, zase tátu pozvali na pokec. Asi je něčím vážně nasral, protože byli vážně hluční. Seděl jsem u stolu a maloval si rudými pastelkami a čekal, až táta přijde. Soužce došel vlašák, tak si šla do nedaleké restaurace pro další. Vlastně ani netuším, jak dlouho byla pryč, ale když jsem si zjišťoval, jak to vlastně celé bylo, tak jsem zjistil, že tu restauraci velmi brzy řídil jiný vrchní. Asi nenažrané matroně nedal dost toho salátu a nestrčil ji řízeček do kapsičky na cestu. A nebo ji prostě jen řekl pravdu, že ji zadarmo nedá ani přes držku, když si tak koleduje. Prý to byl jeho oblíbený námět, že až bude chtít skončit, zajde na fízlárnu a tam je bude mlátit po těch dutých palicích tak dlouho, dokud ho neodprásknou. Jo, byly to kecy, vzhledem k tomu, že prý se pro chlast v krvi nebyl schopen ani postavit, ale ve své duši to byl hrdina odboje proti systému.
No a jak si tak maluju hvězdičky, to mě doma vysvětlili, že nemám malovat co chci, ale co chtějí indiáni, tedy komanči, protože jiné obrázky by mi nenechali. Tak jsem si maloval hvězdičky ve hvězdičkách, maloval si hvězdy v grafech a maloval si hvězdičky, jako mívala na výložkách většina našeho činžáku. Ale bylo mi smutno, protože to měl táta na dýl, tak jsem si lehl na lavičku. A ani jsem si pořádně nevšiml, že tam sedí dědek, který se na mě usmíval.
Hodil jsem s ním řeč a byl fajn. Taky neměl rád komanče a taky měl spoustu tajemství. Ale pokaždé zvedl prst, když jsem mluvil moc nahlas a občas se šel podívat, jestli ta chodící šrotovačka nejde zpátky. Matně si vzpomínám, že vypadala jako soužka ve školce, ta taky pořád nadávala, že táta je živel. Dlouho jsem si myslel, že živel jako že ji pořádně, ehm, no naložil. Ale ono to bylo tak, že ona byla jedna z těch, co nakládala tátovi. Hlavně při jejím pokecu na fízlárně. Protože sice mu říkala živel, ale protistátní, nebo proti socialistický. Už si to moc nepamatuju, jen vím, že když jsem jednou s tátou donesl do školky hříbek, co jsme našli, tak ho po odchodu táty vzala a rozšlapala. Kráva tlustá.
Jo, jen na vysvětlenou. Jsem tak tlustej, že mám vlastní gravitační pole. Dřív ne, ale teď jo. Takže já můžu o někom říct, že je tlustej. Vy ne, protože kvůli Vám nemusí upravovat konstanty. A ona byla vážně tlustá, pokaždé když tvrdila, že má ráda děti, Pedro říkával – je to vidět, kolik jste jich už sežrala? Naštěstí malej Pedro byl už skoro dospělý, tak ho sežrat nemohla.
Ale zase utíkám od původního tématu. To se mi stává často, chci něco vysvětlit co nejlépe a pak zase utíkám k původnímu tématu.
Dědek na fízlárně byl fajn, nebyla to nastrčená kurva, jako tomu bylo předtím, kdy si se mnou „moc fajn“ soudružka chtěla pokecat o tom, jak to máme doma. Ono když se mi někdo představí jako soudružka Vemenová a div nesalutuje, těžko ji budu říkat něco o tom, že doma plánujeme převrat tím, že si půl činžáku půjčuje Zepelíny, druhá půlka čte natajnačku na stroji špatně přepsaného Kunderu, nebo ti šťastnější Škvoreckého.
Tenkrát jsem Vemenové, která se jmenovala jinak, to ale není důležité, řekl jen to, že mám rád rajskou, ale nikde nejde na ni sehnat dobré maso. A že se do první třídy učím básničku o Stalinovi a že se těším, až to budu mít za sebou, protože bych to nerad zkazil, když už se o tom strejdovi píšou básničky. Jo, už tehdy jsem uměl kecat a udělat ze sebe úplného kreténa. No okolí plné přetvářky mi bylo dobrým učitelem. Ne jako naši, ti byli docela v pohodě, doma, v bezpečí. Ale celý ten systém tenkrát stál za to, za co stojí dneska kapitalistický Fast Tresh Food. Za hovno.
Zpět k dědkovi, ne kvůli předchozí větě, ale protože už se vážně potřebuju přes dědka dostat. Ne mýho, ten byl moc fajn. Grr.
No dědek nebyl převlečenej práskač a díky něho jsem se nebál a nic neříkal. Prostě díky něho jsem to přežil já i táta s mámou a možná i brácha se ségrou. Jedna velká, indiánama obklopená rodina.
Vojtu jsem teda viděl poprvé později, to bylo potom, co se máma s tátou rozvedli a my s bráchou museli zas na jeden komoušskej úřad, kde se nás ptali na ptákoviny o tom, koho máme raději, kdo nám ubližuje a podobné nepřípustné dotazy. Nepřípustné dneska, tenkrát se nejspíš ptali mámy, proč nespí s tátou a jak často že vlastně jebou. Doufám, že jim řekla, že se mají vyjebat oni navzájem, ale protože nešla sedět a my nešli do děcáku, nejspíš jim řekla něco, co je sice nasralo, protože máma je stejně drsná jako táta, tedy oba jsou jak dva berani, ale nenasralo je to natolik, že by ji nerozvedli, nebo nepřiklepli haranty.
Takže pryč z města, hurá do vesnice. Bez kámošů, bez lásky a k snad největšímu kreténovi pod sluncem. No jo, ale kde není, ani čert nebere a dodnes věřím, že pro mámu to byla o to víc hořká pilule, než pro kohokoliv jiného. Ale to teď není podstatný, i když o tom ještě budu psát.
Teď je důležité, že jsem se ocitl ve společnosti příšer, kterým někteří říkali děti, ve vzdělávacím ústavu v obci, která měla co do počtu obyvatel stejný počet na celou dědinu, jako měly dvě nejbližší hokejky na sídlišti ve městě. Jen koncentrace alkáčů byla limitně se blížící nekonečnu, čest řádovým sestrám a starostovi, kterému, když mě lákal do jeho zahrady s bazénem, ani jednou netáhlo z kotle. Sice smrděl pižmem a často si poposedával, ale nechlastal. Byl to zodpovědný pedofil a před sváděním dětí nepil. Teda doufám, že jsem ho neurazil, protože to mohlo být jinak. Třeba nebyl abstinent a pil, jen ne přede mnou. Uf, doufám, že jsem mu nějak neublížil.
By mi namlátil, předpokládám. Až pak ojel. No, noví spolužáci mě ojet nechtěli, zato si užívali, že konečně mají na mlácení ve třídě další oběť. V té době můj úplně nej kámoš, tedy nejchudší, nejpřiposranější, nejhladovější, když šlo o dělení svačiny a nejdivnější, jehož jméno si už nepamatuji. Vážně promiň, už nevím, jestli jsi byl Miroslav, nebo Jeřabina a nebydlel si u nádraží v tom druhém domku se svou babkou, nebo to bylo pod mostem, kde jsem s tebou zůstával občas do noci, když se otčím zase ožral a já nechtěl riskovat výprask. Stejně jsme od té divné, staré babky pokaždé dostali krajíc chleba a sklenku vody. Když jsme ji skočili na nákup. A vrátili všechny peníze, co zbyly. Což nebylo tak často, že. No mívali jsme hlad a báli se, aby nás kluci ze třídy nenašli a nezmlátili nás.
Teda, abych byl úplně upřímný, tak jen ta banda z vedlejší vesnice, která byla tak malá, že neměla školu. Jo, některé zkušenosti jsou k nezaplacení. To jste věděli, že když se smějete někomu, že bydlí v takové díře, že tam je jen 10 dětí, že se nakonec těch 10 dětí sejde a zbije vás za to, že jste drzí? No já to nevěděl a i když nerad, nechal jsem si to nedobrovolně vysvětlit i od dalších dětí, tentokrát z vesnice, ve které jsem bydlel. Nedobrovolně, přesto děkuji za možnost poznat pohostinství vesnických dětí jižní moravy.
No a ten jediný kámoš, který se nejmenuje Mirek a nebydlí… tam co jsem psal a nemá za ženu Kláru a nemají spolu děti a nekoupili ten dům, kde nám často ta ježibaba nedala ani kousek chleba, protože jsme ji šlohli prachy, tak ten se mnou trávil dost času. Už jen proto, že největší sígr, co byl o dva roky starší, protože byl natolik bystrý, že opakoval danou třídu potřetí, nás strašně rád fackoval najednou. To nejdříve kopl do koulí Míru, pak mě, abychom se necukali. Pak nás donutil se postavit do pozoru a jednou fackou, která začala nad Mírovou hlavou, přece jen byl větší, a končila v úrovni mého ramena, nás oba opět posadil na prdel. Měl sílu jako býk a byl i stejně chytrý. A měl z toho, že jsme opět na prdeli, sám prdel. Co jsem se doslechl, tak tu prdel mu v krimu natrhli, což mi přišlo dost nefér, protože i když měl tu možnost, ani mě ani Mírovi to neudělal. Na druhou stranu, prý to udělal někomu jinému, ale to už mám jen z doslechu, takže se mi nelíbí, že nakonec k natržení řitě došlo. Asi proto, že vím, co je kolonoskopie. A když už je to ponižující od nejkrásnější, nejpříjemnější a nejvíc sympatické doktorky, nebo od nejvíc cool a sexy gastroentrologa z Slezko-Opavské nemocnice, kterému dodneška dlužím 6 sérii Hvězdné brány na dvd, za což se velice omlouvám a snad se ještě jednou sejdeme (ne kvůli mé dupě, ale kvůli toho Dývka, které stejně už asi nepotřebujete, tak si vezměte hadice sebou, ať to není zbytečná cesta).
No a Mirda byl takový kaBrňák, že když jsme zase jednou zdrhali od chasníků z vedlejší vesnice, skončili jsme na statku, který byl ve stejném stavu, jako republika po komouších. V prdeli.
Ale Míra byl zkušená oběť šikany, proto znal schovky, kam se sígři nekoukali. A protože nebyly poblíž toalety dívek, ani smradlavý kabinet školníka, schovali jsme se ve staré silážní věži. Věžičce, protože byla kovová, částečně ležela opřená na betonové zídce pod docela ostrým úhlem a dole byl tlející humus. O tom bude řeč za chvíli, takže pokud drahý čtenáři stále čteš a hodláš se najíst, klidně jez, protože na to hodlám zapomenout, ne si to připomínat.
Nicméně když sígři odešli a já jsem nebyl schopný dostat se ven, Míra se jako správný nej kamarád rozhodl jednat. A utekl, už jsem psal o tom, že to byl i největší zbabělec?
Takže pomalu kloužu do té hmoty dole, která se nejeví vůbec jako stabilní, poté co mi začala požírat dolní končetiny. Ani tak moc nesmrděla, možná proto, že jsem smrděl já. Strachy, že se v té kaší utopím. Ale neutopil, ukázal se Vojta a křikl na mě, abych se chytil té rezavé díry. Chtěl jsem protestovat, že se pořežu, ale přišlo mi to blbé, utopit se kvůli pár prstům. A možná i proto, že Vojta na mě ještě křikl, abych si rukáv od svetru (tehdy moc mikiny nefrčely) naroloval do dlaně a pak se chytil té díry.
No nebudu vám lhát, fungovalo to, i když jsem musel vyhodit jak svetr, tak boty a nakonec i přátelství s Mírou, který by mě nechal na pospas sračkám, jen aby zase nedostal od jeho táty. Opilého, jako by to nezažíval každý den. No dobře, Mírovi budiž odpuštěno, zpětně uznávám, že neměl moc na výběr. Když jsi zbabělá krysa, tak s tím moc nenaděláš, mno.
Ale zpět k Vojtovi. Byl to machr, protože mě z té šlamastiky dostal, a když mě tahal ven, smrděl hůř, než já. Špinavý, rozcuchaný a smradlavý. A co teprve Vojta!
Doprovodil mě domů a ukázal mi, jak si v kaluži umýt xicht, přečísnout se s plivnutím do dlaně a hlavně jak si přeprat i triko a trencle. Jo a taky mi poradil pár výmluv, ukázal mi zlatý zub, co nebyl moc zlatý a štrádoval si to domů. Nevím kam, nikdy o tom nemluvil.Ale už tehdy si myslím, že znal Kačku i Lucku.
Tak to bylo mé první seznámením s Vojtou. Dneska se už moc nevídáme, dost lidí ho nemá rádo a často se hádá s Kačou, ale pořád je členem naší party. Navíc pokaždé dokáže zaměstnat ségru, která mi nedá pokoj. Jo a umí řídit jako bůh!
Kateřina, aneb i holka může být kámoš
Adalbertus Alexander Kateřina
Garážový poeta, podomní povídkář a nespoutaný slovíčkář ze Severo-západní OstravyKorekce gramatická a stylistická (první část) – Pajtaš