Žiju? Nebo nežiju? Jsem bytost, nebo jen hlas v pozadí? Nevidím. Nevidím nic. Kolem nic není, nebo je to tma? Kdo vůbec vymyslel to slovo? Proč to není prázdnota? Nevím, zda mám ruce, nebo chapadla, nebo jsem jen nehmotná hmota, která někde je a neví kde.
Ale i tak sem tam něco slyším, nebo je to jen klam?
Slyším svůj hlas? Ozvěnu? Nebo jsou tady jiní, stejní jako já, kteří mohou mluvit, vydávat nějaký zvuk?
A tak sedím nebo ležím, nebo stojím, nebo levituji…
Najednou v tom beznadějném čase vidím něco, co se blízká – ale jak se to může blýskat, když tu není světlo, které by se v tom blyštivém cosi, odráželo? Jdu tedy za tím světýlkem, které vidí mé oko. A jak se tak přibližuji, je to větší a větší, dopluji k tomu a zkoumám to světlo, co to je a odkud se vzalo. Koukám se různými směry, jestli to není opravdu jen odlesk světla. A náhle spatřím, že ano. Jde to z nějakého směru, těžko říct, z jakého, kdy nevím, kde je dole a kde je nahoře. Jdu tedy tím směrem. Občas si říkám, zda nepřekračuji nějakou hranici, kterou bych překročit neměla. Jestli to nebude spíše nakonec past, do které se mohu dostat a vím, že mě nikdo z ní nevytáhne. Občas zaváhám, ale zvědavost je silnější než sebekontrola.
Jdu tedy dál a dál. Až po několika dlouhých chvil dojdu k otvoru, který mi připadá, že se jim dá protáhnout ven – ven? Kde to vlastně je. Jsem uvnitř něčeho, z čeho vede cesta ven? Nebo je to naopak cesta někam dovnitř? Do něčeho, co v jádru září a spaluje?
Protáhnu se tedy – šlo to hladce, nikde jsem se nezadrhla – jsem tedy jen oblak ničeho? Ale jsem tu.
Tolik světla, tolik věcí, tolik záře, tolik… všeho.
A mé já chodí, lítá, kouká po všem a je ohromeno tou krásou, tím neznámým, vším, co vidí. Neví, čeho se má chytit, neví čemu se má věnovat dříve, všechno je takové neznámé, zajímavé, barevné…
Světlo, je tu světlo a všechno jde vidět. Je to jiné než ve tmě. Jsem nadšená. Tady chci být, tady chci zůstat a dozvědět se více, zkusit všechno, co se nabízí. Jsou tu různé věci. Věci které se pohybují rychle, okna, která ukazují jiné věci, ale za nimi je něco jiného, zvuky, které dávají mnohé na výběr. Zvuky hlasité, melodické, nemelodické, skřípavé. Je tu toho mnoho, co ve temnotě, kde jsem byla, není.
A tak tu jsem. Dívám se, pozoruji, bádám a zkouším. Snažím se porozumět. Některým věcem snad i rozumím, ale opravdu tomu rozumím? Nebo se to jen tváří přívětivě a mě to tedy připadá, že je to nádherné a příjemné? Moje mysl je tak zahlcena vším novým, že nezvládám všechno pobrat a některé věci, které se mi zdají dobré, už tak dobré nejsou, protože jsou jiné věci, které jsou dobré. A je jich mnoho, kolem mě. Otočím se a tam je další věc, která na mě působí a já se začínám v tomto novém prostoru ztrácet, už zase nevím, co je dole a co je nahoře, kde končí to světlo, aby si má mysl a mé schopnosti vnímat mohly odpočinout. Chci jít zase zpět do temnoty? Vydýchat to, co jsem viděla? Slyšela? Cítila? Chci, ale něco mě tu drží, něco, co mě nechce pustit. Drží mě to ani nevím za co, vždyť jsem jen nic, co nejde chytit, nebo jde? Ne nejde, protáhla jsem se škvírou – chci jít zpět, na chvíli se schovat. Nejde to. Stále mě to drží a já nevím, jak se z toho mám vyprostit.
Chci utéct, od všeho, chci si odpočinout, jsem vyčerpaná, jsem vyčerpaná, postupně se snažím vypínat jednotlivé smysly, abych nevnímala úplně všechno, ale nejde to. Nejsem na to připravená. Chci se vrátit, kde je ten otvor, kterým jsem přišla? Neslyším, jsem zahlcená zvukem, je to moc hlasitě, chci to ztišit, nejde to. Kde se to vypíná.
Už nevím, kde jsem, nevím, kterým směrem se mám dát, nevím, kam se schovat, nevím, kam jít. Nikdo tu není, kdo by mě zachránil. Spadla jsem do něčeho, z čeho nejde vylézt, je to asfalt? Ten lepkavý těžký asfalt? Chci si pomoct rukama, ale nejde to, i ruce jsou ulepené a přilepené. Jsem tedy tu. Celá pohlcená tímto prostorem, věcmi, zvuky…
Jsem tu už dlouho, už to nejde ani spočítat. Stále je tu světlo, stále je to stejné. Moc hluku, moc zvuku, moc vjemu.
…
Ať jsme kde jsme, jsme pohlcení vším. Když si to uvědomíme, zpanikaříme, protože nevíme, jak z toho ven. Až když se uklidníme, svitne nám světélko naděje. Přesto nás ale stále něco drží a nemůžeme uniknout. Neunikneme, nikdo neunikne. To je cena za zvědavost.
To je cena za světlo.
03 / 2023 Temno – ta
Korekce Ane374