Tlumené světlo, nedostatečně osvětlující dveře oddělení jednotky intenzivní péče zablikalo a drobná dívka sebou viditelně cukla. Měla strach a ani medvídek, kterého pevně svírala v náruči ji nedodal potřebnou odvahu. Zafňukala a pevněji sevřela v náručí medvídka.
Pak si ale otřela očka tlapkou medvídka a natáhla ruku směrem ke zvonku. Tušila, že na něj nedosáhne, ale ve svém strachu a zoufalství to zkoušela znovu a znovu. Dokonce položila medvídka na zem a stoupla na něj, ale ani tak nedosáhla. Když svou snahu vzdala, zahlédla kovový koš. Opakovaně do něj strkala, aby jej dotlačila k zvonku a když se jí to povedlo, vylezla na okraj koše a chtěla zazvonit.
Spadla. Tichou chodbou se nejprve ozvala rána, když koš spadl a pak cinkání, když se po žulové podlaze kutálel.
Dívka se znovu rozplakala, ani ne tak bolestí, jako spíše zklamáním. Tak málo chybělo k jejímu cíli…
Někdo zevnitř slyšel hluk a šel otevřít dveře. Ty se otevřely pomalu a jakoby neochotně. Zdravotní sestra, která měla noční pohotovost, vypadala unaveně a chvíli ji trvalo, než si uvědomila, co způsobilo hluk na chodbě.
Tázavě se podívala na dívku, která se mezi tím schoulila k medvídkovi na zemi a tiše plakala.
Sestra zvážila své možnosti, přeci jen ochranka by tady byla nejdříve za dvacet minut a ona potřebovala rozptýlení. Pacienty, které měla na starost již neměli moc šancí se probrat z kómatu, svou pravidelnou práci měla hotovou a kolegyně si zašla na jednu zdravotní procházku s cigaretou.
Navíc dívka neměla nemocničního anděla, pyžamo a ani nějakou teplákovku. Měla šaty, sice pomačkané a trochu špinavé. Dokonce zvážila, že když si je dívka brala, mohli to být šaty sváteční. Ano, i botičky tomu napovídaly. Bílé střevíčky s růžovými tkaničkami, krémové podkolenky a světle růžové šaty. Ve vlasech čelenku, nepřesně nasazenou přes rozcuchané vlasy. Zlaté náušnice a když se dobře sestra podívala, viděla i řetízek kolem krku. Té dívce nemohlo být víc, než 8 let.
Nakonec se k dívce nahnula a pohladila ji po vlasech. Pak se co nejklidnějším hlasem zeptala:
„Maličká, co tady děláš?“
Dívka zavzlykala a když si ji sestra přitáhla do náruče, rozplakala se. Přerývavě vzlykala a snažila se vysvětlit sestře, co dělá sama v noci v nemocnici, před oddělením ARO.
„Já… já… chci… Ríšu, Ríšku, on… on… je můj… brácha.“
Sestra se na ni zmateně dívala a dál ji hladila po tváři.
„Kočičko a kde je tvůj bratříček?“
„U… u… tam.“ A ukázala na dveře oddělení.
Sestra zvažovala, zda by na jejich oddělení mohl být její sourozenec, ale nevzpomněla si na žádné dítě, které by leželo na oddělení.
„Opravdu u nás leží tvůj bratříček? Jak se jmenuje, koťátko?“
„Ríša, plyšový míša. Ríška.“ dívka přestávala plakat a i když ještě sem tam vzlykla a utírala si medvědí packou oči, usmála se na sestru.
„A čí pak jste?“ Tázala se dál sestra.
„Jsem maminčina a taťkova. Ne, už jsem babiččina a dědova. Tatínek už není a maminka je princezna. A Ríša čeká na autobus, eikimbus.“
Sestra na ni chvíli nechápavě zírala, ale pak ji napadlo zeptat se na příjmení.
„Ale jak se jmenuje Vaše rodina?“
„Janotovi.“ Řekla dívka opatrně.
„Koťátko, ale my tady nemáme Ríšu Janotu.“ Po těchto slovech začala zase dívka vzlykat a tak ji sestra vzala na sesternu. Dala ji napít čaje a když malá pořád trvala na tom, že půjde za bratříčkem, vzala ji do náruče a procházeli kolem skleněných oken pokojů a dívali se dovnitř.
Ano, bylo to proti pravidlům, ale než se ukáže ochranka, potřebovala dívku udržet v klidu. Volala je, když dívka psala na papír své jméno a jméno svého bratra. Při tom hovoru měla sestra pocit, že dívku zrazuje a cítila se špatně. Ale netušila, co více dělat.
Když byli u posledního pokoje, dívka stále sledovala osoby ležící na lůžkách. I tentokrát zavrtěla hlavou nad otázkou, jestli je někdo z ležících její bratr. Sestra ji položila na zem a sklonila se k ní.
„Táničko, ale to jsou všichni, kteří tady spinkají.“
Dívka ukázala na poslední dveře, které byly na chodbě. Dveře nevedly do pokoje, ale do jedné speciální místnosti. Tam její bratr určitě nebyl.
Sestra začala panikařit, tam malou pustit nemohla. Naštěstí se ozval bzučák a její kolegyně se vrátila.
„Ester, můžeš sem na chvíli, prosím?“
Druhá sestra se usmála a přidala do kroku. S kolegyní vycházela dobře a to i přesto, že se postarší sestra Alina byla nová. Neměla děti a už ani manžela a s Ester vycházela dobře. Když však spatřila dětskou ruku na její sukni, zastavila se. Pak však přidala do kroku a rychle vytáhla z kapsy mobil.
Než přišla k Alině, v telefonu se ozval ospalý hlas.
„Esterko… spal jsem. Copak?“
„Paťo, musíš sem přijít. Hned.“
„Ester, nemám náladu. A ne v nemocnici, vzpomínáš.“
„Pane doktore, musíte přijít hned. Je tady Táňa. Zase.“
Hovor lékař okamžitě po této větě ukončil a ani ne za minutu byl na oddělení. Sloužil noční pohotovost a když si šel lehnout, doufal v klidnou noc. Nebylo to poprvé, co se toto stalo a věděl, že dnes už neusne. Když dorazil, malá Táňa se k němu rozeběhla.
„Táníčko, ty si zase utekla babičce?“ Vzal ji do náruče a zatočil se s ní dokola.
Dívka se zarazila, ale pak se na lékaře usmála a ukazováček mu položila na špičku nosu.
„Jdu se podívat na Ríšu. A nesu mu nového míšu.“
Lékař ji nesl ke dveřím, kam dívku nechtěla pustit starší ze sester. Poslepu nahmatal klíče a otevřel dveře. Pak položil dívku na zem a ta se popoběhla do rohu místnosti.
V rohu stálo lůžko na kolečkách, přikryté plechovým krytem. Lůžko, kterým se převáží mrtví.
Dívka si přisunula židli a sedla si ke krytu. Pak začala vykládat jak se má, co dělá babička, co děda a že už si má Ríša pospíšit, protože Táňa se bez něj nudí a kdy už půjdou zase do lesa na šišky a že dědův pes zase honil babiččinu kočku.
Alina se na dívku zoufale dívala a v očích se jí objevily slzy. Když pak viděla, že lékař i kolegyně odešli, šla za nimi.
Nedalo jí to a zeptala se doktora: „Pane doktore, co se to děje?“
Doktor jen zavrtěl hlavou a bylo na něm jasně vidět, že i jemu není právě veselo. Pak se ale na starší sestru podíval a začal s vysvětlováním.
Rodiče Táni a Ríši měli autonehodu. Otec na místě nehody zemřel a matku dětí měli dlouho na operačním stole. Nakonec to přežila, ale díky poškození mozku ji odvezli do sanatoria. Není moc naděje, že se probere. Starší z dětí, syn Richard také utrpěl vážná zranění a byl umístěn na ARU. Svůj boj však nakonec prohrál.
Protože Táni nezbyl z nejbližší rodiny nikdo, ujali se ji prarodiče matky. Byli hodní, ale matku a otce nahradit nemohli. Navíc Táňa po nehodě začala prožívat silné návaly vzteku a její duševní stav byl velmi špatný.
Nakonec to byl právě doktor Patrik, který jednou našel dívku v pokoji lékařů u pohotovosti, kam přivezli její rodinu, kdo ji pomohl situaci zvládnout.
Když se k dívce přiblížil, nenávistně se na něj podívala a celkově se nakrčila, jako by se po něm chystala skočit. Odešel a když se vrátil, měl v ruce plastovou láhev džusu a plyšového medvěda. Oboje položil na gauč, kde se Táňa krčila. Pak si sedl na zem a v tichosti se na Táňu díval. Jak byl ospalý, sem tam na chvíli zavřel oči. Když na chvíli usnul, Táňa už seděla naproti němu a pila džus.
„Jsi srandovní. Ríša je víc. Kde je Ríša?“
Tak začala zase malá Táňa komunikovat a lékař Patrik ji dovedl k lůžku, kde zemřel její bratr. Tam s Táňou hrál hru, že se Ríša schoval a že ho budou hledat. Když do pokoje vešel jiný lékař a ptal se na důvod přítomnosti Táni v pokoji pacienta, který prodělal exitus, Táňa moc neposlouchala. Takže místo exitus začala říkat eikimbus. A protože ji to slovo připomínalo autobus, vymyslela si, že Ríša je v autobuse a někam jede.
Nakonec se v posledních dvou letech sem tam Táňa připlížila k jednotce ARO a na Ríšu čekala. Psychiatr byl zpočátku proti, ale když s postupem času byla tohle jediná možnost, jak se Táňa mohla uklidnit a navíc když na ni dohlížel mladý lékař Patrik, který jej informoval, přestal to Táni zakazovat. Však i intervaly návštěv narůstaly a kdyby každý incident hlásili, mohli by prarodiče o Táňu přijít. Navíc bydleli hned vedle nemocnice a Táňa utíkala přes zahradu.
Když uplynulo asi deset minut, šel mladý lékař za Táňou a ukázal na hodinky.
„Táni, je čas. Babička má o tebe už strach. A děda taky.“
„Děda je velkej chlap. Děda nemá strach.“ Zamračila se dívka.
„Tak šup šup! Nech tu Ríšu, plyšového míšu a půjdeme za babi. Táni!“
Dívka si povzdechla, pohladila plechový kryt a položila na něj medvídka. Pak se roztočila dokola a pak se uklonila. Lékař i mladší zdravotní sestra zatleskali a po chvíli se přidala i Alina.
Táňa zamávala medvídkovi a chytila se za ruku mladého doktora.
„Páti, jsi ok? Nemusíš to dělat.“ Zašeptala mladší sestřička Ester mladému lékaři.
Mladý doktor se jen pousmál, pohladil dívku po vlasech a spíše pro sebe si řekl :
„Já vím, ale kdo jiný by to mohl dělat?“
Když přicházeli k pohotovosti, už tam na lavičce v čekárně seděl starý muž. Starý a viditelně již zlomený muž. Zakrýval si oči kapesníkem a pak si je i otřel. Patrik chytil Táňu do náruče a znovu se zatočili. Táňa vypískla radostí. Starý muž je zaslechl a rychle se začal dávat dohromady.
Patrik počkal, až se dědeček Táni uklidní a pak teprve položil Táňu na zem. Když dívka viděla prarodiče, rozeběhla se k němu.
„Dědó! Ríšovi se míša líbil!“ Křičela na tichou chodbu nemocnice.
Děda natáhl ruce a dívku objal. Byla teď vše, co měli. Byla poslední nadějí v tomto zkurveném životě, který vzal klid jemu i jeho ženě. A i když byla duševně nemocná, byla to jediné, co jim do života stále mohlo přinést alespoň zlomek radosti.
Když procházel Patrik kolem, na chvíli se zastavil. Chtěl něco říct, ale nakonec neřekl nic. Jen položil ruku na rameno starému muži a přál si, aby věděl, že by chtěl udělat víc.
Pak šel znovu do pokoje lékařů a i když věděl, že už neusne, přesto se chtěl natáhnout na gauč. Chvíli poté, co si sedl na gauč se pootevřely dveře. Pak se ozvalo slabé zaklepání a ve dveřích se objevila hlava dívky.
„Děkuju. A slibuju, že budu hodná.“ Táňa zvedla dva prsty na znamení přísahy a mladý lékař se usmál.
„Choď ve dne, ne v noci. A poslouchej pana doktora, co ti léčí hlavičku. Táni?“
Dívka se lehce chvěla. Zmateně pozorovala okolí. Na první pohled bylo zřejmé, že netuší, kde je.
Pak však zahlédla mladého lékaře a začala se smát.
„Táni?“
„Pane doktore Patriku? Půjdeme za Ríšou?“
„Táničko, máš snad medvídka?“
„Nemám. To už jsme byli za Ríšou?“ Ptala se teď smutně Táňa.
„Byli. Táni, choď raději ve dne, ne v noci.“
„Chci nechodit vůbec.“ V očích dívky se na chvíli rozprostřelo poznání, ale netrvalo dlouho.
Dívka se na mladého doktora znovu usmála a zamávala mu. Pak potichu zavřela dveře.
Když opouštěli s dědečkem nemocnici, ptala se Táňa starého muže:
„Půjdeme za Ríšou?“
„Musíme koupit medvídka, aby měl Ríša, plyšový míša, s čím spát.“
Naštěstí věděl, že plyšový medvěd bude na Táňu čekat v ordinaci psychiatra, kam jej doveze mladý lékař Patrik.
Zase bude předán Táničce, která jej zase přinese svému bratříčkovi Ríšovi.
Ríšovi, plyšovému míšovi.
07/2023 – Povídka trochu smutnější, snad se bude líbit.