Původně: Petře! Pavle! Honzo! Jirko!
Omlouvám se, nějak na Vás moc nevidím. Někde jsem nechal ty svý brejle. Každý máme v rodu pra matičku. Kdo si ji nepamatuje, tak třeba Evičku, ale já to vím přesně! Já mám Aničku. Z Jirčan, prababičku. Jirčany, to byla ves u Prahy, než je Praha pozřela. Asi se báli o to, aby je Brno nepředběhlo v počtu obyvatel. A bábi paměť neslouží jako za mlada. Sice ví, jak vypadala rakouská armáda, jak moc byla bílá Masarykova brada, ale kdyby našla ty svý brejle, to by byla teprv ráda. Když nemohla ty svý brejle najít ve snaze svou nezávislost uhájit, tak konečně to přestala celý tajit A dala rodinnému spojení se ustálit. Petře! Pavle! Honzo! Jirko! V chodbě rozezní se běhu zvuk do kuchyně vběhne její kluk. Doprovázen hochem, co je vnuk. A dva další, co zpoza táty koukaj co je to za humbuk. Bábi ostří na nejmenšího vnuka. Váhá, který to je, to jsou muka. Pak poprvé ruka na rameni zaťuká. Kde jsou mý brejle? Jeníček jen zamrká. Nic? Takže nepovíš mi, kde mám svý brejle? A co ty? Zaměří se na dalšího raracha. Na Petra, který fůry lumpačin se napáchá. Petře, tak mluv. Nebudeš snad mlčet jako brácha! Nepovíš mi nic? Tak dostaneš zaracha! Posledním je Jiřík, z Aniččiných pra potomků. Jiřík věčně toulající se kolem domku. Raději by se býval hrabal v záhonku, než bábi najít pravdy, zlomek po zlomku. To jste ale zlobidla! Babičce nepomůžete a ještě ji zlobíte! Než však dojde na všech synů tátu, dojde k celkově zvláštnímu obratu. Maminku pohladí a ukončí tím celou debatu. Našel brýle, na hlavě bábi, našel je po hmatu. A tak v rámci krátké chvíle, pro dosažení svého cíle, a možná i trochu nahodile vzniklo naše defilé. Defilé je přehlídka, takže si představuji, jak tam stojí v řadě a čekají na rozkazy pramáti. Petře! Pavle! Honzo! Jirko! Aničko! Děkuji ti za všechny ty příběhy, které se v rodině předávají a zkusím to jednou doma také, takto si nahnat do řady všechny a zvolat Ríšo! Emo! Luci! Pavle! Marie! Anno! Míšo! Veru! Kam jste mi schovali ty mý brejle?!