Přicházela k sobě a i přesto že se zoufale potřebovala prudce nadechnout, aby potlačila pláč se nadechla jen mělce. Posledních pár minut musela být mimo, protože cítila, že je svázána. Také cítila, že rameno má v jednom ohni.
Zkusila otevřít jedno oko, velice pomalu a jen kousek. Neviděla, neviděla nic. Přišla o zrak? Ne, oči ji pálely od slz, které se ji draly z koutků očí. Má tedy pásku. Zkusila se nadechnout více, cítila tlak na hrudi. Nejspíš byla i spoutaná. Ruce měla za zády, hýbat mohla pouze zápěstím. Nohy byly také zajištěny, ale ne u sebe. Zkusila se zavrtět. Ano, cítila to, byla to peřina, na čem ležela. Pod hlavou musela mít polštář.
Roubík neměla. Už od procitnutí cítila, že je v místnosti ještě někdo další.
„Prosím, nechte mě žít!“ dostala ze sebe. Zavzlykala, když se ji nedostalo odpovědi.
„Nikomu nic neřeknu… mám manžela, bohatého!“ Stále bez odpovědi, ale zaslechla šramot.
„Bože, mám děti! Vemte si… všechno! Vemte si mě… jen mě nechte žít!“ Stále žádná odpověď, jen cvaknutí kovu.
Měla zbroják, ten zvuk znala. Podobný vydávala její zbraň, když zasunula zásobník a natáhla závěr.
Strnule čekala a tiše se modlila. Nevěřila v boha, ale v tuto chvíli prosila o každou další vteřinu.
Po nekonečně dlouhé době, kdy se nic nedělo zachytila, že slyší velmi potichu hudbu.
Patřila k souboru loňské jamové session, kterou nahrála s jedním přitelem loni. Přišlo jí to podivné, protože doma tuhle nahrávku neměla, manžel o ní neměl z jistých důvodů ani tušení.
Zvažovala, zda se nejedná o nějakou zvrácenou hru manžela. Nebyli spolu tak šťastní jako na začátku vztahu, ale stále to nějaký smysl mělo. Věrnost byla ta tam, ale nějaký pocit sounáležitosti přeci byl.
Ne, toto by jí neudělal. Byl občas zvrácený, dokonce se v rámci svých choutek pokusil ji znásilnit, ale neděsil by ji. Znovu se rozklepala, když uslyšela tiché kroky přes místnost. V jednu chvíli se kroky utlumily a pak se ozvalo zapraskání.
Byla ve své posteli, ten kdo šel k ní, přešel přes kobereček a potom šlápl na parketu, která byla uvolněná. Proto ten zvuk.
Z úvah ji vytrhl chladný dotyk na hrudi a dlaň na ústech. Zoufale se snažila vykřiknout, ale tušila, že to bude marné.
Pomočila se. Ale nic dalšího se nestalo. Opět nekonečné ticho, opět zoufalá touha, aby to skončilo. A přesto se desítky nekonečných vteřin nic nedělo.
Až konečně se ozval povzdych. Najednou ji oslepilo světlo. V první chvíli nerozeznávala nic než ústí zbraně s tlumičem míříci ji do obličeje. Bála se dívat jinam, bála se i dýchat.
Když se konečně odhodlala pohlédnout na toho, kdo ji takto mučí, zahlédla příjemnou tvář mladého muže.
Mladšího než ona, minimálně o 10 let. Hladce oholené tváře, ale bradka a knír udržovaný porost. Rty a brada museli v případě, že se usmívá, dodávat tváři vzevření milého rošťáka. Ale neusmíval se. Očima bloudil po její tváři, hrudi, promočené sukni.
Neusmíval se, nemračil, vypadal že je mu to celé nepříjemné. Věděla proč, vyděšeně hleděla na tvář muže, kterého znala. V hrůze pozorovala rty, které líbala. Tmavé vlasy, které hladila, když s tímto mužem trávila mnoho nocí, kdy ji manžel nechal doma a odjel za milenkou.
Znala ho, doteď jej milovala. Nyní cítila jen strach, zlost a odpor.
Zvažovala, co říct, vypadalo že čeká na nějakou otázku, odpověď, nadávku…
„Proč… já?“
Pousmál se a přestal na ženu mířit. Postupně ji uvolnil nohy a ruce. Ty však poté, co se posadila opět svázal k sobě. Vše dělal až neuvěřitelně něžně k tomu, v jaké situaci se nacházeli.
„Zabiješ mě?“
Přikývl a zatvářil se velice smutně. Snad zahlédla i slzu v koutku oka, ale bylo ji to jedno. Umře.
Nechtěla zažívat ten pocit strachu znovu, kdy se modlila za to, ať už to skončí. Natáhla spoutané ruce k muži, který prudce ucukl dozadu a znovu na ženu namířil zbraň. Když se zastavil, zavrtěl hlavou.
„Proč? Proč já? Proč už jsi to neudělal?“
„Takto ne.“ Poprvé promluvil a ji znovu silně bodlo u srdce. Byla zvyklá slýchávat tento hlas v jiných chvílích. Pistolí poukázal na pomočené šaty.
„Mám… mám se… převléct?“ Začala pociťovat zlost, která přemáhala strach.
„Ty hajzle, to se mám převléct? Proč kurva?“ Zuřila.
V tichosti na ní hleděl a čekal.
Dál a dál jej častovala nadávkama a očima se jej snažila zabít. Ale nepohla se. Když se však v jednom okamžiku nahnula směrem k němu, zahlédla koutkem oka otevřenými dveřmi svého muže. Mrtvého muže. Část hlavy chyběla a ona věděla ze své práce vyšetřovatelky, že toto bylo střelné poranění. Neslučitelné se životem, jak bude stát ve spisu.
Nahnula se, aby viděla více. Muž znechuceně zavrtěl hlavou a šel dveře zavřít.
Využila situace a vrhla se k nočnímu stolku. Kde měla pistoli. Tedy, bývala tam. Najednou tam nebyla.
Zoufale se otočila na muže. Svíral její zbraň a mířil na ni.
„Proč já?“ zopakovala svou prvotní otázku.
„Překážíš.“ Odpověděl bez mrknutí oka, jen velmi nepatrně mu cukly koutky úst v gestu smutku.
„Já? Komu?“ Tušila, že se nejedná o toho mladého medika, se kterým trávila poslední rok. Byl to profesionál, podle držení těla, zacházení se zbraní. V rychlosti si promítla scénu. Ji najdou zastřelenou její pistolí, její manžel, to co z něj zbylo, bude nalezen s její pistolí v ruce. Nepochybovala, že to bude rychlo uzavřeno.
Bez odpovědi ji sledoval a bylo vidět, že je mu příjemné sledovat ji, jak ji to všechno dochází.
„Neřekneš mi to.“
Zavrtěl hlavou, že nikoliv.
„Mé vyšetřování…“
Pokýval hlavou na souhlas. A byl konec. Vyšetřovala velice mocné z podvodů a vražd. Celý stát tim žil a ona měla nakročeno k obviění dvou desítek lidí. Tito lidé nepromíjí.
„Proč se mám převléct? Je jedno, jak mě střelíš. Svěrače stejně povolí…“
„Máš dceru, miluje tě. Nechci aby tě našla takto.“
„Znáš ji? Zabiješ ji taky?“
„Je mé aliby.“
Takto to tedy bylo. Proto se mu povedlo ji překvapit, proto dostal i jejího muže. Armádní důstojník, chlap jako hora. Hajzl a prase, ale také její muž. Mrtvý muž.
„A potom?“
„Bude žít, pokud bude rozumná.“
Vstala a začala hledat šaty, které si vezme. Plakala, zvažovala své možnosti, ale nyní již s takřka jistotou věděla, kdo na ni míři. Jeden z těch, který nemá na její vyšetřovací tabuli svou fotku. Nebyl v jejím diagramu vysoko a byl bokem. Velká neznámá, která však dělá většinu špinavé práce. Neměli ani jeden důkaz. Pochybovala, že nějaký najdou. Ale možná kdyby bojovala…
„Ne, nikdy nejsem sám.“ Zarazil ji uprostřed pohybu svými slovy. Smutnými. On nechce, abych zemřela!
„Nemusíš to dělat…“
„Tyhle?“ Poukázal na žluto červené šaty, trochu jako šaty Sněhurky.
Oblékla se, lehla si na postel a zavřela oči. Manžel svázaný nebyl. Vrah ji poutal v rukavicích, takže ani vzorky kůže nebudou. Stále hledala cokoliv, co by ji pomohlo k usvědčení. Mít tak více času… každou chvíli bojovala s tím, že se zhroutí, ale něco ji drželo při vědomí.
„Můžu mít… přání?“
Mlčel, tak po chvíli otevřela oči a zahleděla se na něj. Přestal na ni mířit, a zlehka pokrčil ramenem.
„Ať zaplatí, kdo to objednal!“
Pousmál se a přikývl. Pak naznačil zbraní, aby si zase lehla.
Provedla to a zavřela oči.
Poslední co slyšela bylo cvak cvak. Malá ráže, nízká úsťová rychlost. Srdce a hlava. Pokud cítila vstřel, nebyl v obličeji. Jak předpokládala.
Když muž vyšel z ložnice, čekal na něj další muž. Pokývli na sebe a pečlivě vražednou zbraň vtiskli do ruky mrtvému vojákovi.
Bude smutné, až se najdou léky na bolest a deprese. Stejně tak tragické vyvrcholení nevěry tohoto jinak příkladného páru.
Při odchodu jeden z můžu vyvěsil telefón a vypl myčku. Noční ulicí se nesl syrový vzduch a zvuk ticha.
12/2019 – zkouška stylu Noar