Sedíš v křesle a pročítáš poslední rukopis, který jsi našla na mém stole. Byl na něm modrý nalepovací štítek a na něm červeným fixem napsáno K a M. Korekce a tvé jméno. Tušíš, že mi nebude vadit, když se do toho pustíš hned. Nejsem doma a ani má žena, jsme na večeři s možným sponzorem další knihy. Natolik si vstřícná a hlídáš ty naše puberťáky, i když je ti jasné, že dcera zase utekla oknem a je u sousedů, přespává v zahradním domku s Milkou, stejně starou dcerou souseda. Syn také nespí, ale je v posteli a čte si. Právě má období, kdy louská Kanta a chystá si argumenty, pokud ho necháme zase jednou s námi večer debatovat.
Takže máš čas, než se vrátíme a protože televizi nesleduješ, seriály na VoD platformách také ne, věnuješ se čtení. Sice tě láká otevřít si knihovnu, přivonět vůni knih a pak jednu naslepo vybrat a ponořit se do čtení. Ale zítra dopoledne odjíždíš pracovně do hlavního města a tam nebudeš mít čas číst něco soukromého. A navíc víš, že tě budu následující dny nahánět s tím, že bych potřeboval korekturu knihy. Usměješ se, protože si představuješ, jaká slova k tomu použiji.
Kniha je velmi jednoduché čtení, další díl, spíše dívčího, románu o dospívající dívce. Inspirace je zřejmá, hlavní postava se chováním velmi podobá mé dceři. A stejným dílem i chování mé ženy. Znáš je a o to více se ti líbí, jak snadno se to čte. Ale je zřejmé, že v tomto díle prochází hlavní postava nejen zamilovaností, ale právě si se dostala ke kapitole, kde se schyluje k milování. Lehce znervózníš, protože si představíš ten neklid, který to v tobě vyvolá. Ale čteš dál, jen ten fix si neodložila. Svíráš ho mezi prsty a lehce s ním otáčíš. Sem tam si klepneš víčkem o horní ret. Když jsi u popisu, kdy prsty mladého milence hledají cestu hrotům prsů dívky, necháváš fix opřený o spodní ret a s pootevřenými ústy hltáš další a další slova. Děj se posouvá dopředu jen pozvolna a ty cítíš, že se začínáš červenat. Znovu a znovu čteš tu samou větu a snažíš se vymanit z obsahu a přijít na to, proč zrovna forma této věty není správně. Hrdinka se líbá, pociťuje mravenčení až mrazení…
Vyruší tě hluk. Zvedneš oči od textu a zahledíš se na zdroj vyrušení. Papuče, volné tepláky a žádné triko. Ale ještě né muž, jen kluk. Namíříš na něj fix a významně pozvedneš jedno obočí. Toto gesto si okoukala ode mne a víš, že to v synovi vzbudí podobný pocit, jako bych tam seděl já. Už už chce udělat krok zpět, ale nakonec se pousměje a místo aby šel hned do svého pokoje, sedne si naproti tobě. Hrnek s mlékem položí na skleněný stolek. Když se zamračíš, rychle pod hrnek vloží podtácek. Chvíli tě sleduje a pak si poposedne. Čekáš, co z toho bude a jsi ráda, že se ti podařilo uklidnit se. Mlčíš a čekáš.
Od mala ti říká teto, ale nyní tě osloví jménem. To nevěstí nic dobrého a otázka, kterou ti položí, je toho důkazem. Jaké je to být zamilovaná?
No jaké, jaké. V první chvíli mu rychle odpovídáš, používáš obecné fráze, dogmata. Pak se na něj ale podíváš a v jeho očích vidíš smutek. Tohle není ta odpověď, kterou očekával. Váháš a nakonec se ho zeptáš, co přesně tím myslí.
Jaké to je, když si zamilovaná? Když ty jsi zamilovaná?
Sleduješ, jak kapka potu stéká pomalu po jeho krku. Jak se chvěje, i když je to sotva patrné. Vnímáš jeho nervózní úsměv a těkající pohled.
Spíše tušíš, než abys to byla schopna říct určitě, ale dívá se ti na knoflíček košilky, který více povzbuzuje, než aby zahaloval krásu tvých prsou. Pohledem těká nejspíš i na tvé rty, pak zase zpět na knoflíček. Pak rychle, ale jen na chvilku se ti zahledí do očí a pak zase na rty.
Na chvíli ho polituješ, je o více než 10 let mladší, než ty. Zvedneš ruku, abys ho pohladila po tváři, tak jako už tolikrát. Nakonec to ale neuděláš. Kousek od tváře ruku zastavíš a přemýšlíš, co dál. Pokud ho pohladíš, buď z něj uděláš pouhé hloupé dítě, nebo to pochopí tak, že o tebe může bojovat. Balancuješ na hraně vzteku a lítosti.
Jak si vůbec může na tebe myslet? Jak vůbec došel na to, že on a ty. Ale zároveň ti je líto, že není více drzý. Bylo by snadnější ho teď nenávidět, poslat ho spát a pak mi jen říct, co prováděl! Ale není ani drzý, ani ho nemůžeš nenávidět. A nejspíš mi nic neřekneš. Pak si vzpomeneš, že i ty si byla v podobné situaci. Když v prvním roce navštěvovala mou knihovnu a kancelář. Také si toužila po pozornosti, také si toužila po mé pozornosti, možná i po polibku či pohlazení. Dokonce i ten věkový rozdíl mezi tebou a jím je podobný, jako mezi mnou a tebou.
Nakonec ti položí svou tvář do dlaně sám. Cítíš horkost tváře a vlažné slzy, které pomalu stékají i po tvé ruce. Jen držíš svou ruku a máš obavy cokoliv udělat. Přesto víš, že takto to zůstat nemůže. Nakonec si povzdechneš a druhou rukou mu prohrábneš vlasy. Utřeš mu slzy z očí, tak jako si to dělávala vždy, když upadl a natloukl si koleno. Když se na tebe podívá, nakloníš se k němu. Ztuhne.
Lehce špičkou nosu ťukneš o jeho nos a pak mu dáš pusu na čelo. Pak si opřeš jeho hlavu o rameno a necháváš mu prostor, aby se uklidnil. Když tě jednou rukou chytí za bok, zlehka ho plácneš.
Nakonec se uklidní a odejde. Nechá tady hrnek s mlékem.
Zvažuješ co dál. Tohle si nečekala a pořád uvažuješ, co mi řekneš. Nebo co řekneš mé ženě, matce malého zvrhlíka. Ale nakonec se vlastně nic nestalo, jen jeden dospívající chlapec projevil své city. Nic se nestalo. Všechno je v pořádku. Já to taky přešel beze slov. Ty to také zvládneš.
Posadíš se do křesla, ale už nečteš. Sníš o tom, jaké by to bylo, kdyby to celé bylo jinak. Dříve i nyní.
Když dorazím domů a má žena si jde rovnou lehnout, ukážeš na dveře kanceláře. Pochopím a jdu.
Sednu si a ty potichu zavřeš dveře. Pak přicházíš k židli, na které sedím. V tichosti a viditelně jsem nervózní. Neodoláš a sedneš si mi na klín. Mračím se, ale neodstčím tě.
Pochválíš mi novou knihu a při povídání mě pohladíš po vlasech. Pak po tváři. Vysvětluješ mi, že dcera utekla, ale že je u sousedů. Prsty prohrábneš strniště vousů. Pak mi naznačíš, co se stalo mezi tebou a synem. V tichosti čekám na další podrobnosti. Bojím se další slov, nechci vědět, jak celá situace dopadla. V jednu chvíli chci něco říct, ale dáš mi prst na rty. To, abych mlčel. A možná nejen proto.
Přiblížíš se ještě blíž a tvé rty jsou na dosah mých. Tvá prsa se opírají o mou hruď a tvá ruka mne nyní svírá za zátylek.
Jen se na mě díváš a čekáš, co udělám.
Cítíš můj dech, cítíš, že mé srdce není klidné, cítíš mou touhu.
Ale ve chvíli, kdy se usměji je po všem. Pohladím tě po tváři, políbím na čelo a pak, když vstávám, postavím si tě vedle sebe. Otevřu dveře kanceláře a když ti podávám kabát, podávám ti i rukoupis. Nepadlo ani slovo a kdyby se nepřišla má žena rozloučit a poděkovat ti, vše by se nakonec odehrálo v tichosti.
Zítra jedeš do hlavního města a pak se raději pár týdnů neuvidíme. Tuto situaci už přeci známe a víme, jak to překonat.
Jen to teď vnímáš i z mé strany a víš, jak těžká jsou některá rozhodnutí.
05/2023 – povídka, po dlouhé době čistá fikce.