Chodím. Chodím rád. Jak jen to vetchá konstrukce mého líného těla umožní. A v poslední době, tak zhruba od té doby, co jsem zjistil, že kouzlo nesmrtelnosti už ve svých dovednostech nemám (tj. v 19:32:47, úterý to bylo, 21. měsíce Olše, plus mínus pár let od nového milénia) se procházím vzpomínkami
Na ÁRO mi vysvětlili velmi pečlivě, že už nejsem dítě, kterému nenechá maminka a tatínek ublížit. Ale tvor křehký a smrtelný.
Mou následnou revoltu v hysterickém odmítání léků na bolest a mého křiku – tenhle ten výlet mimo realitu mi připadá tak trochu „pi**u ke zdi“ a že tam vlastně ani nemusím být – ocenil personál přivázáním k lůžku a podání dalších paradise dobrot nitrožilně. Tak jsem alespoň chodil ve svých drogových snech. V této době jsem rád běhal, ale protože jsem byl omezený (omezený jsem stále, ale tenkrát to bylo jen na pohybu), takže jsem brečel v koutě nemocničního lůžka, že chci alespoň chodit.
Chodím, a po pobytu v nemocničním hotelu se mi povedlo prakticky nemožné – navýšit si váhu o více než 60%. A protože jsem byl tak šikovný, místo běhání jsem konečně mohl hlavně chodit! Jenže není chodit jako chodit a proto se mi po čase se mi udělal vztah. Hrdě se přiznávám, že jsem udělal maximum proto, abych ostatní ochránil. Jako správný pankáč jsem se rozloučil s kartáčkem na zuby, šampónem a jakýmkoliv deodorantem. A vše to nahradil vínem, chilli a rohlíky. Navíc jsem se vybavil názory.
Např:
– Udělejme sbírku, nakupme hlínu a dovezme ji do Afriky. Tam z ní místní udělají korálky a prodají to u nás, kryptofašisticky plýtvající evropě!
– Mácha… Hácha, co udělali pro TIBET?
– Arrakain = Brichta (lol) a Metla nemůže šlápnout vedle! (St. Anger?!?)
Chodil jsem, i když v této době to bylo divné chození. Více času jsem strávil s machrováním, osaháváním (většinou dívek a většinou té, se kterou jsem přišel) a hledáním způsobu, jak si nasadit kalhoty o 16 čísel větších, abych nešel s holou zadelí (protože kdo nosí spodní prádlo je hadrová hlava, sr*č a měl by si hlídat, aby mu nerupla cévka!).
A protože každá špatná životospráva a zbytečně prožité adolescentství musí být po zásluze potrestáno, zase jsem se prochodil do špitálu. Přidal jsem další zátěž, tentokrát do hezkých 127Kg, to aby se mi lépe šlo.
Malá vsuvka pro ty, které to číslo nepobavilo. V binárním zápisu je to 1111111. A protože my velcí kluci těžko dosahujeme váhy do 63Kg, tak je to pro nás velký znalce binární soustavy taková pomyslná hranice váhy. Naší, od holek čekáme tu do 111111.
Chodil jsem, nic víc už jsem nezvádal. Ale zase v práci mi to pomohlo. Tam jsem taky vlastně chodil. Dokonce jsem byl tak rozchozený, že jsem z toho chození rozsedl za 8 let 5 židlí, rudlu a když jsem si spočnul (ne spočinul, odpočinul si) na patníku u práce, budova šla o pár cm směr šachta po ní. Navíc se finanční situace tak napravila, že jsem dokonce začal (a to zcela dobrovolně) chodit od domu/práce/restaurace k autu a od auta k domu a práce. (Vážně tam není to slovo restaurace, z té jsem se odkutálel, takže žádné chozeníčko.)
Tím jsem se prochodil do poslední dekády života (pokud někdo pojal liché podezření, že to konečně balím a jsem na odchodu, tak… Nééé.)
Zhubl jsem a začal zase více chodit bez auta, cizích slečen a návštěvy DO restaurací. A začal jsem častěji chodit bos.
Neptejte se mě proč, já se taky neptám na Váš recept na rajskou. Jenže i toto má své pozitivně negativní stránky.
– Bolí to.
– Lidi se mi nedívají do očí a ti nelidi, kteří tak činí, se usmívají. Jako že ví, dokonce někteří přikývnou. Mají něco na duši. Tak jsem si je pojmenoval Dušci.
– Sem tam mě v zimě zastaví členové jedné takové ujeté sekty. A prý jestli vím, kdo jsem, kolikátého je, že je sníh a že když už jsem oblékl a obul řádně syna, tak proč jsem neobul sebe.
– Často se mě kolemjdoucí ptají, zda to bolí. Popravdě říkám, že se na to dá zvyknout, ale ty první kolonoskopie byly teda drsné (šly ztuha). Jeden stejně sešlý pán se o tomto chtěl vědět více, tak jsem raději popochodil rychleji. Nechci chodit za blbé kecy, když už, tak za prachy. A ty neměl.
Chodím v tom, jak se dá. Když Laki přitáhla domů mláďata, přestal jsem chodit slepě po bytě. Přeci jen šlápnout na dítě… to z toho chodidla nedostanete ani savem. A přestal jsem chodit i po mravencích, pavoucích, původním obyvatelstvu části Ostravy – DykMore Přívoz.
Asi víte, jak to chodí. Prostě živý tvor, neukončíš mu jeho chození v životě. Ať si taky chodí pro své chyby, zklamání, slečny a chilli. Chodím, tedy jsem. Tak to chodí a chodit bude. Ne s mou dcerou chodit nebudete, ale ona chodí ráda.
Chůze je zdravá. Nedá se u ní spát, přežírat se a plodit potomky. Bosá chůze je bolestivější, směšnější a nepřináší o moc víc, než chůze ve vhodné obuvi. Ale tak to chodí, když chodíte s chůzí bosou. Nechcete poznat její matku a přesto se jednou ukáže.
Poznámky k tomuto trucu:
„pi**u ke zdi“ – za to sprosté slovo se omlouvám, už nevím, kde k němu má matka přišla a vymluvit si to nenechá. Znáte to, nevychovaní rodiče no… mlátit to nemá smysl a žít bez nich taky moc nejde.
Ujetá sekta – Nosí černé hadry, čepice a jsou takový přemoudřelí. Jo a strašně rádi pochtívají peňauze, za své poznatky… naposledy mě jeden upozornil, že mé vozidlo, starší než on, stojí v obytné zóně mimo parkovací místo. A prý 200… poděkoval jsem za upozornění a místo peněz mu nabídl právě nakousaný banán. Nechtěl a trval na penězích. Tak jsem mu ze zvyku řekl, že to znám, že se za to akorát ožere, nebo koupí nějaký ten romantický film se slečnou Tomčalovou. Tak mi dal lístek, že prý to můžu dát nějakému jejich náčelníkovi. Sekta indiánů.
Rebard – spojení slov Retard a Bard. To je někdo, kdo by byl rád bardem a je jen retardem. Něco jako já, který bos předčítal strážnici MPO básničku – O chtíči a medu, poté co se mě zeptala, jestli jsem normální. Jsem a básnička se kupodivu líbila.
05/2022 – Truc Šestý, o chození