V životě člověka jsou jen dvě emoce, které v nitru každého z nás přetlačí jakékoliv jiné emoce.
První z nich je strach. Můžeme cítit cokoliv, ale pokud máme strach (např. o potomstvo), reagujeme okamžitě, bez rozmyslu. Strach nás motivuje k mnoha neskutečným činům a pokud se naučíme náš strach směrovat, je nám k užitku.
Zní to jednoduše – postavíme se svému strachu, zvládneme ho a příště, když nás zaskočí, bude menší a naše energie pro překonání tohoto strachu je menší. Takže při dostatečném množství zkušeností, úspěšných zkušeností, se nám strach stane místo nepřítelem pomocníkem.
Např. pokud mám opravdu strach z určitých zvířat a úspěšně čelím svému strachu z nich, stanou se mi po určitém počtu dílčích úspěchů v boji proti tomuto strachu často přáteli.
Nebo pokud mám strach z otevřeného prostředí, po určitém úspěšném boji jsem ostražitý, ale již ne ustrašený. Vnímám více okolí, ale již nevyhledávám jen nebezpečí.
Druhým je vztek. Na rozdíl od strachu se vztek daleko hůře definuje a z vlastní zkušenosti vím, že si jej spousta lidí zaměňuje s nenávistí či frustrací. Ale vztek je z mého pohledu jedinečný ve své intenzitě, délkou trvání a naprostou absencí konkrétních cílů, na které se při ostatních emocích zaměřujeme.
Pokud cítím např. frustraci nad vlastní neúspěšností v plnění svých snů, směřuji své reakce na ty, kteří jsou dle mého sekundárními viníky těchto neúspěchů (prvořadým viníkem u frustrace jsem velmi často já sám.) Tato emoce trvá dlouho, má nejprve pozvolný nárůst a poté stejně pozvolný pád. Pracuje se s ní těžko, ale dá se díky „podsunuté“ substituce překonat. Prostě budete úspěšní v něčem, co jste nečekali, ale najednou se vám to zalíbí.
Např. tě rozčiluje, že stále nesložíš Rubikovu kostku? Pak dostaneš hada, což je hračka, která rubikovce většinou předchází. Složíš hada do kuličky a tvá frustrace se již neprohlubuje. Pak si díky naplánování rozebereš řešení kostky na části a při každém úspěchu bude frustrace menší a menší.
Nenávist je velmi špatná emoce, ale váže se k konkrétním věcem. Protože musí nastat konkrétní podmínky pro vyvolání nenávisti. Bez nich nenávist není. Uznávám, že je to emoce dlouhodobá a na jejím „zaléčení“ je třeba strávit mnoho času a zdrojů, ale pouze ve velmi extrémních případech (kdy navíc nedochází k „řešení“ této emoce) končí opravdu špatně.
Vztek (či hněv a zlost, rozdíl je prý pouze intenzita) je emoce, která nás stejně jako strach nenechá jednat racionálně. Má to hodně společného v tom, že se to děje v naší „nestarší části mozku“ a má nás vést k přežití. Vztek není směrován vůči konkrétní osobě, objektu, ale jeho cílem se stává vše, co je nejblíže, či co upoutá naši pozornost.
A je to emoce nejsilnější – proto se nedá proti vzteku bojovat přímo. Navíc při vzteku dochází k vybuzení těla a často dochází při jeho projevu k násilí.
Každý máme něco. Někdo nezavře kušnu, ani když ho další mlátí za ty blbé kecy, další chlastá, i když ví, že skončí sám, další např. nedá pokoj, pokud neprožije duševní orgasmus z ponižování jiných a další třeba potřebuje jakýkoliv chemický životabudič, protože jinak je jen prázdnou schránkou. A ať jsou tím životabudičem kabelky od Diora, 16. DLC k WH40K či další zářez v podobě vyhazovu dalšího prokletého chlapa v naší škole.
Já mám svůj vztek.
Můj zvrácený vztek.
Který naroste jednou za dekádu tak, že v určitou chvíli přestávám rozumět, co si lidé kolem povídají, protože už slyším jen mumlání, pohled se mi kromě úzkého úhlu rozmaže a přestávám vidět i židle, stoly a stěny, srdce mi buší tak, že se potím jako prase, ale na rukou mi je přesto zima a má slovní zásoba se v lepším případě zkrátí na jednoslovné odpovědi.
Navíc po těchto stavech si pamatuji jen velmi málo, ale jsou to věci jako např. – když ten nůž při prvním útoku zlomím, a jako druhou zbraň použiji tu vidličku, budu muset rozbít talíř a použít ho jako nůž.
Rodinná oslava se pak stává časovanou bombou, zvláště když nemohu odejít a nechat svůj vztek odejít o samotě.
Je jedno, co k tomuto vzteku vede, protože tento vztek většinu života zvládám. Naučil jsem se s ním žít, vím jak pracuje a jak je nebezpečný. Jen musím mít prostor.
Výše jsem psal, že nelze proti vzteku bojovat. To platí obecně, jsou určité věci, které na mne fungují. Na mě funguje zatím má dcera. Asi protože nikdy nebojovala proti mému vzteku svým vztekem. Ale naprostou odevzdaností a přijetím. Mému vzteku čelí obejmutím a můj vztek nemůže odejít. Proto se transformuje v nenávist. Nenávist vůči mě samotnému. A vedlejším produktem je deprese. Velmi silná deprese, při které ono zrychlené dýchání je najednou velký problém, zbytky vzteku, které se netransformovaly v depku či nenávist vyplaví slzy a únava, která na mě přitom padá je tak velká, že nedokážu stát, ani sedět. Ale možná za tu největší únavu může přítelkyně deprese.
Prozatím jsem nikoho nezabil a ani nikomu nějak vážně neublížil. Sice jsem si vědom, že v rámci jedné rvačky došlo i na zuby, ale bylo jich víc a měli v plánu mě okrást. Jo a pak ještě když si v rámci šikany na mě počkali žáci z Borotic, navštěvující školu v Božicích a můj jediný kamarád (říkejme mu třeba Vojta) mě podrazil a předhodil ostatním a sám utekl. Asi i tam jsem nebyl úplně při smyslech, ale pokud vím, tak to dopadlo jen jako rvačka a já prý (třeba Vojtovi) odpustil.
Malej se taky hodně vzteká. Jen svůj vztek netransformuje do nenávisti. Prostě si na mě sedne a vyvzteká se. A my mu poskytujeme prostor, aby mohl svůj vztek vymlátit i na boxovacím pytli. Takže pevně věřím, že toto mé „prokletí“ nebude zažívat. A nebude muset své manželce večer říkat – Pevně a dlouze obejmi naší dceru, protože jen díky ní stále můžeme.
11/2024 – O vzteku, o mém vzteku. A protože je to truc a protože gramatické chyby i sarkasmus tam je, tak ještě nějakou tu lež – Celé je to vymyšlené.