Dobrý den.
Ozvalo se za mnou, když jsem pracně vyšplhal široko daleko jediné schody, které však vystoupat musím, pokud nechci přecházet cestu a docela si zajít. Zvuk šel od dole sedícího pána, který když jsem jej míjel se na mne podíval. Jasně, když na mě koukal pořád, usmál jsem se na něj i já. Spíše aby dal pokoj, než abych toužil po hovoru. Ale když už si tu práci dal, odpovím.
Dobrý den.
Dobrý den, opět zvolal. Není špinavý, jeho plnovous je upravenější než můj a to sako co má je čisté a možná dražší, než moje triko. A to mám echt triko, dle gramáže i dle potisku. Protože mám své autistické tričko. Alkohol necítím a ani není pod zjevným vlivem drog. Navíc se pořád usmívá.
Dobrý den.
Ano, dobrý den. Ten chlap je zvláštní. Vypadá, jako kdyby Ježíš pochopil, že vlastně žádný bůh není a styděl se za to, že je božím synem. Dal jsem mu chviličku, než začal.
Čekal jsem, že mne požádá o peníze. Na cestu domů, na alkohol, na jeho bratry v boji, na děti z děcáku, na oběti povodní či pro autory tornád v Rusku.
Ale pán se jen zeptal, kde je nejbližší útulek.
Váhám, nevypadá, že by žral psy. Jenže to já také ne a jak chutná pes vím.
Potom s omluvou dodá, že měl jezevčici a ta se oběsila. A že tedy hledá jiného společníka k životu.
Dobrý den,
si ze mě dělat nebude. Copak jsem gay? A vůbec, jak si dovoluje takto oslovit mě na cestě, zvláště když jsem hladový, podrážděný a bolí mě břuch.
Na chvíli zhodnotím znovu jeho zjev a jeho dosavadní chování a i když se moc snažím, nenacházím nic, co by bylo tím klackem, kterým mohu toho psa bít.
Ale protože nechci být zlý, odpovídám.
Znám jediný útulek a ten je městské policie. Doptejte se na cestu, nemám krátký a jednoduchý popis, jen že je v Třebovicích u řeky. Prý ví, tak se loučím.
Dobrý den.
Ale on mi na rozloučení odpoví – děkuji za radu, mám tady… prudce se otáčím a čekám zradu. Co tady má? Zbraň? Mám i já tasit zbraň? Nebo na mě ten chlív vytasí kladélko? Nebo příručku jehovistů (ne že by byl rozdíl mezi pérem a tou příručkou)
Ne, vytáhl petku s pivem. Zavřenou, etiketa neporušená a láhev neomlácená. Ta je nová.
Kámo, radí mi mozek – čelem k němu a pomalu ustupuj.
Ne děkuji, na prášky pít nemohu.
Dobrý den.
Loučí se a já mu znovu přeji dobrý den. Jen ve svých slovech slyším něco úplně jiného. Kámo, nejsi můj typ a já jsem příliš drahé zboží. Navíc na pivo a sladký řečičky mě nedostaneš. Já jsem silná a soběstačná žena, která nepotřebuje ke svému životu… chlapa jako ty. No vážně, úplně jsem se cítil jako každá holka, co mě kdy odmítla (a že jich bylo, než jsem ukecal jednu, kteráse nestihla vymluvit)
Jenže ta jedna mi včera řekla, že ji vadí, že ji již nelezu do koupelny. Přesně takto. Každému je jasné, že jsem se tam neplazil s růží v zubech a sonetem na růžovém papíře s channelem na povrchu nakapaném.
Ne, prostě jsem tam vlezl, vyslekl se a vlezl si k ní do vany. A jako každý chlap hledal, kde tesař… =)
Teď už do koupelny manželce nelezu. Veškeré to domácí šmátrnáníčko nechávám zásadně na postel či to černé staré křeslo, co unese nás stále oba.
Takže zatímco já v očích společnosti dospívám, má žena si stěžuje na nedostatek „nevyžádané“ pozornosti. Zatím co já řeším, jestli nemám v kalhotech velkou prdel pro asi bývalého kněze, co mě nejspíš ani nebalil, má žena řeší, jestli nevypadá v tom metalovém outfitu moc upjatě.
Svět se obrací naruby (to ona usla v divadle!) a já hledám sil, abych tomu nejspíš ne knězi řekl, že je buzna a pobodal ho a pak šel domů a plácl ženu přes holou dupu, namáčkl na zeď… takže ty rajčata dneska nepřesadím.
10/2024 – Něco je špatně