Než skončí páteční šichta, kouknu na lístek od manželky –
V autě máš naložený starý záchod, odvez ho do sběrného dvora. Rohlíky nekupuj, přijedou Eve s Ani, takže nakoupím ve velkém. Nezlob a nezapomeň – jsi šťastně ženat.
Takže chtě nechtě jedu do sběrného dvora. Mladík koukne na auto a mávne rukou, abych jel dál. Jen na mě houkne číslo kontejneru, když mu hlásím, co vezu. Záchod se odebere mezi ostatní vysloužilé hajzlíky (netuším proč, ale při tomto slovním spojení mě napadne Evropský parlament). A protože jsem čestný, jdu za mladíkem něco sepsat, podepsat.
Ale prý že není třeba, že vypadám jako správný chlap co se neboji roboty (omlácené auto a podprůměrné hadry tomu asi napomohly nejvíce) a že nic není dál třeba. Tak si říkám, že je fajn, že mi to takto vychází.
Dorazím domu a kromě mých dětí mě vítají další děti. Které se mezi sebou začnou pošťuchovat a já marně přemýším, které mě vzalo loktem do… černého. Nicméně jsem rád, že budu mít na víkend další děti (hej, v tom nejpočestnějším způsobu!) a že mé problémy se zdravím a hlavně obavy co bude dál budou ty tam. A když Eve zahlásí, že by šel na pifko… jdu bez řečí.
Mrňata pobíhají po hříšti sousedící s restaurací, my se bavíme o všem možném a čeká nás papání. Jenže… karma. Začíná pršet. Něco sníme pod stříškou, ale když déšť již nepadá shora dolů, ale zleva doprava, děti i manželky utíkají do restaurace. Eve chvíli vydží, ale potom se taky balí. Já to nevzdávám, dojídám po dětech smažený sýr s hranolkami a hektolirty vody a zapíjím pivem. Kterého neubývá, ale mám pocit, že ho musí ředit. Nejpíš vodou, děšťovou.
Když dojím a významně kývnu na dědka, co také bojuje s tím, že by zůstal, přiběhne dcera a vyhrkne – Tati, mám tě ráda, pojď dovnitř.
Zvažuji, co to má znamenat. Jak toto spolu souvisí… ptám se dcery, jak to spolu souvisí.
Máma říká, že se budeš zlobit, když ti řeknu, že máš jit dovnitř. Pojd už, jsem zmoklá a je mi zima.
Před očima se mi objeví miliarda obrázků, kdy přesně takto to řekla její matka. Některé věci se nemění.
Nakonec počkáme na vhodnou chvíli a běžíme domů. Na usmířenou otevírám flašku medového Jendy a večer končí více než klidně.
Další den jsme měli v plánu Pustevny a Valášku. Kromě 18 sloupů lanovky, 160 kabinek a toho, že nahoře jsem jel s dcerou v kabině 32 a dolů v kabině 56 a pokaždé jsme na lanovce zmokli se nic moc zvláštního nestalo. Snad až na to, že jsem tak trochu křivdil své dceři.
Na rozhledně na konci tvrdila, že kamera a majáček je pro udělání fotky. Kamera šunt, co na metr nedoostří a majáček za pár korun. Pochyboval jsem. Ale má proradná žena ji dává za pravdu. Nakonec to celé vysvětluje a dcera nad touto mou nedokonalostí ohrnuje ret tak mocně, až jím přeluxuje dřevěnou podlahu. Ale naštěstí obrázky se ukládají jen na 24 hodin a jelikož je nikdo neuložil z webu na disk, obrázky nejsou. Ha, tak kdo měl nakonec pravdu?
Cestou domů krátká návštěva u tchána pro knížku, kterou si tam Ema nechala ještě jsem navrhl jednu zastávku. A to na Šance. Eve měl ve svém pracovním životě co dočinění s čističkami, přehradami a potoky po celé ČR (pokud Vám bude tvrdit, že tam pracoval, tak si jen pouštěl lodičky). Jednotný souhlas od všech, kteří nespali.
To jste věděli, že když dítě dáte do sedačky a ono je extra živé, stačí říct:
Abaraka dabra, spi… ne tak to není… jo – Pojedeme teď asi 2 hodiny!
A dítě v tu ránu usne. Nepomůže ani obligátní otázka – chceš čůrat? Prostě spí. Jediný break pro toto je – kdo chce zmrzlinu? Nebo Týjo, to muselo bolet!
Na Šanci vzniklo pár fotek, Ani a Eve našli hromadu kamínků na výměnu (malované kamínky, co se v nějaké Facebook skupině fotí), Laki nenašla ani jeden. Po čase balíme (koho by taky bavilo koukat na hromadu vody, lesy a protivné xichtíky děcek, které se nudí… by mě zajmalo, kdo měl tak blbej nápad!)
A jedééém, směr dodom. Dneska bude na večeři pizza a pifko a krevety a saké a…
Zvuk, který vydává kartón, když jej přejedete autem a on odletí v dáli přeruší dobrou náladu. Ale volant fpoho, auto drží, kontrolky jsou OK. Tak ani nebrzím.
A v tom – kontrolka chladícího okruhu. A kua.
Ale zase hned zhasne. Nesvítila ni 5 vteřin. Povídám ženě – auto je plnoleté, ale třeba je to stále ještě náznak puberty, jako aby nás tak trochu nasralo, víš.
Jen to dořeknu, a kontrolka znovu svítí. Dojeli jsme…
Stavím u krajnice, Eve za mnou. Otevírám kufr, beru tu trojbykovynu a jdu ji ustavit na chabé nožky. Ve vestě s příšerným šklebem na xichtě. Z toho kouká tak rohlík a když bude dobře, tak si k němu dám čaj.
Eve zatím kouká pod kapotu a identifikuje problém – hochu, to je pumpa. Máš destilku?
Nemám, ja su bohaté, vozím si rovnou neředěný fridex. Tak liju do nádržky chladící kapalinu za cca 400, která zvesela protéká na povrh dálnice. A přísahám, že v té kaluži jsem viděl zlomyslný xicht, který jasně říkal – poseru ti véééčer, poseru ti vééééčer.
Vše balíme a na nejbližsím sjezdu auto odstavuji. Dojelo samo, tahat se ten náš plnoletý francouzský chasník nenechal. Ale bílou vlajkou mával, takže je to vlastně jedno.
Zbytek dne převážíme v jednom autě věci i pasažéry domů a nakonec i nějaká ta večeře byla.
V důsledku imobility našeho přibližovadla měníme plány a neděli strávíme na koupáku a pak v nějakém dětském centru. A mezi tím prolezeme Ostravu.
Koupák supr, ukázal jsem děckám, jak se skáče salto, šipka a to i pozadu. A jak to vypadá, když vám to při odraze podjede. Určitě neuhodnete, co sklidilo největší potlesk. Pokud tipujete placák na záda po uklouznutí, jste stejně zlí, jako ta má smráďata.
Během dalších cest se ozvývá zdraví a já jsem projednou rád, že jsem zaměstnaný. Protože na firmě mám léky, které bych měl jinak až doma.
Malá vsuvka – má milovaná a nesmírně chytrá žena spočítala, že když vezmu batoh, místo své tašky, tak tam vlezou nafukovací bebechy pro děti. A přehodila mi tam i peněžeknu, mobil, klíče, nože… a nic víc. Léky… ne.
A neznám horší pocit, než když už máte léky, ale musíte je zapít. A u toho hladového okna stojí bezďák, co počítá drobné. A pak když se vás paní zeptá, jestli opravdu potrebujete cukr. Ne, nepotřebuji. Zjevně mi to přišlo hořké, tak proto si to sladím. S tím jak se klepu to vůbec nesouvisí, protože to se klepu do rytmu s kolegou vedle. Vlastně můžeme složit taneční pár – Dia-delirium Sambos Brůdr.
Nakonec vše dobře dopadá a já, řádně nastřelen léky na bolest, žaludek a psyché se navracím k naší skupině. Kde je mi přisouzena role – (ind.) Ten, co hlídá bagáž, zatímco ostatní se baví.
Ale dobrá, asi se mnou nebyla moc řeč a ani jsem nemusel česky na toho araba na radniční věži narážet, že pokud uslyším Allahu Akbar, tak poletí, zábrany nezábrany.
Hlídám a dceru mi vrátí dříve. Prý musel na záchod a má průjem. Kontruji, že sežrala od rána jen sladký rohlík, brumíka a tunu čokolády a zapila to několika litry chlorované vody na bazéně. A že se to dalo čekat. Přesto je ze společenství dětí nemilosrdně vyloučena a její bratr a dočasné sestřičky ji smutně mávají.
Gestem naznačuji opečovávatelce, co činí, ale nechává ji to ledově chladnou. Asi se ji děcka průjmují často.
Ale nakonec dorazí ti, kteří nakupovali a jedeme domů. Šalinka v šalině, Tea v klidu, mé potomstvo se rve. Jako vždy, čím je člověku blběji, tím více to zlobí.
Po příjezdu domů si pamatuji už jen poslední svou větu – Ne, strejda umřel.
Ráno se nezastavím. Trochu poklidit, udělat snídani (protože milostivá paní si jen tak odejde do práce, tse) a v mezičase kdy vařím kávu a tousty pro Ani a Eveho sem tam pokupovat po fetu. Přeci jen, léky odezněly a já mám absťák. Pomyslně připisuji všem nám fetkám jeden bod v kolonce – kdo to má těžší, ale odolávám. Plním i svůj megahrnek čajem a srkám přesnidávku.
Ani nedopiji čaj a přichází velké loučení. Holky pláčou, že už se nikdy neuvidí, Eve i Ani jsou rádi, že anabáze v našem minibytě končí a vévodí tomu Richard. O každého se tady otírá svým mužským tykadélkem, protože ráno si odmítl vzít tepláky. A nikomu to nevadí.
Tak zvažuji, jak bych tohoto mohl docílit i já, ale to už se i já loučím a mávám.
Bude mi smutno po dětech, které jsou hodné, nebojí se mě a nejsou moje. Na druhou stranu, musím dořešit auto a už dlouho čekám na to moderní a oblíbené… na f.. fakt… farkt. In-farkt.
Takže uvidíme, čím budu muset nakonec zaplatit to, že se po odchodu maminky ke mě přitulila dcera i syn a spali jsme mimořádně až do 8 hodin bez jakéhokoliv vyrušení.
08/2022 – Truc třináctý – Rovnováha nadevše