1) Kaličky
Kachlice
Jdu…
Jdu a kráčím…
Prší.
Prší hodně…
Jdu po chodníku – jak jinak taky, že?
A chodníky u nás ve městě jsou různé.
Jedny jsou asfaltové, to proto že se musí rychle opravit a není čas ztrácet čas nějakou zámkovou dlažbou. Peníze město má, ale nemá čas – prostě Ostrava, že? Bo není čas ….
Druhé jsou teda zámkové. Ty jsou hezké, sice nejsou upraveny pro jízdu na bruslích, ale na chůzi dobrý. Ty se vyráběly v době, kdy na vše bylo dost času a chtěli jsme to mít hezké.
Pak jsou takové, které se nepovedly a můžeme se jen zamýšlet proč. Jestli to někdo „ojebal“, nebo byl povrch špatný – víte jak, Ostrava je podkopaná, proto tu nemáme metro a občas se možná stane ten problém, že se propadne o pár „cenťáků“ i chodník… A jaký byl, že?
Třetí jsou ještě za stara takové ty kachlíčkované a to je teprve síla. Nevím, zda záleží na kvalitě odvedené práce, nebo kvalitě vyrobeného pracovníka, nebo… mno prostě jednoduše, zase je to o tom, kde šlápnete.
Takže teda jdu a prší, najednou se přede mnou objeví ten poslední zmíněný chodník a to nevíte, co všechno se může stát a že mám dost zkušeností…
Sem tam ta kachlička spolupracuje a drží, ale jiná je záludná. Šlápnete a zpod ní vystříkne gejzír vody a moje boty mi pak mohou poděkovat, že co jsem si to dovolila je umýt takovou „špinavou“ vodou, kterou vytáhnu z kde jakého bordelu zpod kachle.
A tak když teda jdu, tak si pak rychle rozmyslím, jestli jít těma záludnýma kachličkama a sondovat, kde je skrytý gejzír, nebo ne. To se člověk prostě nezastaví, když jde krok sun krok stejným rytmem. Ale samozřejmě chápu, že jsou takoví, kteří budou koukat zleva a zprava, zda tam něco na ně nečeká. Ale to by pak člověk šel moc pomalu.
A tak koukám, že mohu přejít na jiný chodník a ten je asfaltový, a protože kolem chodníku se stavěla nová stavba, tak část je zakrytá štěrkem. A já teda jdu a kolega, který jde se mnou, a kterému to celou dobu vysvětluji, tak se mě ptá, zda štěrk je bezpečný. A já mu odpovím, že ano, že štěrk nezakrývá překvapení. Teda samozřejmě zase jsou různé alternativy, a o tom až třeba příště, ale zrovna na chodníku už pod štěrkem nemůže být nic jiného než bahno.
A jak to vidí kolega?
2) Kachličky (čekám na druhé kolo)
Dlaždice
Při své práci si leží na štěrkovém lůžku, kdy mezery mezi každou další jsou prakticky stejné. Směs křemene, živce a slídy tvoří při objemové hmotnosti 2,685 g/cm3 a pevnosti tlaku za sucha 141MPa velmi odolný materiál pro tvorbu dlažby. Váha a velmi malé mezery tvoří pevný a odolný chodník kolem nemocnice. Tak tomu je řadu let, než dojde v rámci přetížení dlaždice, například najetím nákladního vozu na chodník a tím pádem k narušení lůžka, na kterém dlaždice leží.
Pak stačí déšť a dlaždice se stává pastí. Není pevná ve svém lůžku a je pod ní kapsa vody. Která při došlápnutí na ni vystříkne akorát na druhou končetinu oblečenou ve světlých kalhotech a usazenou v tenisce. A voda je jak na kalhotech, tak v obuvi.
Pr..del…e,si skončila, kachle pitomá!
Kvůli jediné dlaždici je chodník značen jako nepoužitelný a chodci se přesouvají na protější chodník tvořen něčím jiným, než dlaždicemi. Viníkem je označena dlaždice a nikoliv řidič, ten viděn nebyl. Na protějším chodníku je asfalt. A okraj u domu vysypán štěrkem, jehož součástí je viditelně i žula.
Možná z dlaždice, která nápor nákladního vozu nevydržela. Přesto její části slouží lidem dál. A netvoří pasti v podobě vodních kapes pod dlažbou. Nedojde k potřísnění kalhot, ponožek a bot.
Celistvá dlaždice pokořena součtem všech svých možných částí i přes mrazuvzdornosti 0,81. V tlaku, v tahu za ohybu je to 0,85.
Post Scriptum
Ale pamatuji si na jinou scénu, v níž uvolněná dlaždice sehrála svou roli.
Kapky deště dopadající na dlažbu dávající tichému šumu deště dlaší stopu melodie. Z jedné straně chodníku tvořeného dlažbou klapající dámské podpatky. Ze strany druhé, tlumené kroky pánské obuvi. Nepříliš pevná dlaždice vykonala své a na dlažbu dopadne jak deštník, tak kabelka. Cestovatelka však nikoliv, před pádem ji zachránil chodec, se kterým se míjela.
Deštník se zvedá a dlažba se stává tím jediným mávnutím motýlých křídel v osudu obou chodců.
3) Kachličky (čekám na zubaté kolo)
Kachlice
Kolega mi přednesl výklad o chemickém složení takové kachlice a dalších prvků, které kachlici obklopují kolem a ze spodu i z vrchu povrchu a já mohu jen mlčky přikyvovat, protože složení kachlic a okolních sousedních hmot, mi je zcela neznámý.
Asi nechápe, že jen jdu a upozorňuji na své zkušenosti s takovou nekalou cestou po chodníku, který si z mnoha lidí dělá legraci tím, že je ošplíchne a pak je vám vlastně úplně jedno, jestli je kachlice z betonu, nebo ze žuly, že jo.
Vůbec nechápe, že tenisky jsou věci, které nás chrání, abychom nechodili bosky, a ponožky nebudou rády mokré v uzavřené tenisce, pak i ta teniska začne smrdět… a to faaakt nechceš….
A tak se zase vrátím k příběhu, který jsem chtěla vyprávět. Bydlela jsem kdysi v Přívoze, kde cesta z trolejbusu vedla právě takovým chodníkem. Nic jiného tam nebylo. Zlevé strany plot, abychom nechodili na soukromý pozemek dopravního podniku a zpravé strany ubytovna, která už naštěstí nestojí, poněvadž lidé, kteří v ní žili, ji tak zdevastovali, že nejelpší, co šlo s tím domem udělat, bylo ho srovnat se zemí.
Ale v té době prostě byl jen ten chodník, který mě spojoval s mým tehdejším bydlením. A považte, že když jdete domů, prší a vy jdete po tom zákeřném chodníku, tak tedy ne jedna kachle, ale několik na vás čeká, že na ně šlápnete a ony vesele udělají takový nepořádek, že doma jen sušíte boty a uvažujete, zda si koupit nové, když ty první dříve nebo později začnou smrdět. Nepomáhá pak už ani praní bot. Nehledě na záruku, kterou tím určitě ztratíte, protože když něco vyperete a zvlášť boty, tak ty už faaakt nevrátíte.
Takže časem jsem zjistila, která kachlice je závadaná a chodila jsem tedy chůzí kličkovanou a už i poslepu jsem došla domů suchou nohou.
Ale co chodník, který neznám.
Po zralé úvaze je vlastně lepší jít na druhou stranu a starý záludný chodník nechat odpočívat.
Však už na to má roky a dříve nebo později ho vystřídá ten asfalt, který se při žhavém slunci bude lepit na boty a ti, kteří chodí bosky, se možná i naučí levitovat.
Šterk – ten je v klidu, ten leží, nic neříká, nedruží se okolními hmotami a maximálně jej obklopuje občas bahenní koupele.
A nyní opět předávám slovo – jako horkou bramboru.
4) Kachličky (vracím zubaté kolo)
Žil jsem delší dobu v malé vesničce, která se honosila farou, základní školou a proslulým domovem pro seniory. V tom negativním slova smyslu. A ten jediný měl opravdový chodník z dlaždic.
Jako prckové jsme si na něm hráli, malovali čísla a z lenosti používali dlaždice jako oka panáka. Všechny držely a ani když jsem tuto vesničku opouštěl, nepamatuji si, že by kdy nějaká dlaždice povolila.
Po čase mám prcky v podobném věku a vyšlo mi zastavit se do této vesnice. A podívat se na ten chodník.
Dlaždice byly pryč, místo toho jen vyasfaltovaný chodník. Vstoupit na něj znamenalo odnést si kousek domů, protože asfalt byl tak rozteklý. Místo mokrých a smrdutých bot máme doma asfaltky – tenisky s podrážkou z asfaltu.
Dlaždice jsme měli u klepaču před domem. Na jedné jsem si zlomil zub, když jsem dostal facana od bratra dívky, kterou jsem chtěl políbit. A na dlaždici vedle jsem si foukal na rozbité koleno, když jsem zkoušel z klepača skočit na kole, abych machroval před jinou dívkou.
Klepač zmizel, stejně tak dlažba.
Procházím kolem a prckům ukazuji jen trávu se slovy – tady stál klepač… a prckové se zájmem sledují vyprávění. Ale klepač chybí, dlaždice chybí. A já zjišťuji, že ty dlaždice byly součástí mého dětství.
Asfaltové chodníky nepoznávám, po letech se prostě mění, dolévají, opravují. Prošlapané pěšinky zůstávají a když je nějaký zloprcek zatrávní, po chvíli se zase cestička prošlape.
Stejně tak dlažba zůstává a i když vím, že se pod ní může skrývat vod-bahní past, přináší mi jistou dávku uspokojení vědomí, že tady může být ještě dalších 50 let a příliš se nezmění. Zůstane vzpomínka, jak jsem po ni kráčel s dědou. A zůstane i vzpomínka, kdy tím nejhorším okamžikem dne může být mokrá teniska.
Navrhuji tedy chodit bosky. V dešti budou nohy stejně mokré a nějaká ta pastička nám bude k smíchu.
03 / 2023 Macik a Ane – když už jsem to slíbila, tak to tu prostě musím dát.