Když jsem se dozvěděl, že vánoční večírek bude v květnu, považoval jsem to za vtip. Ne snad proto, že bych nechápal okolnosti nCoV19. Ale že máme mít alespoň v rámci ozdoby na sobě květinu.
Vzal jsem kostým, velmi podobný kostýmu Rimmera, když hovořil za krále bramborových lidí. A přizdobil ho květinami. Vousy zapletl do stylu Obelixe a pro zakrytí poranění jsem zvolil samodržné punčochy bílé barvy. A abych mohl v tomto cestovat s nižším rizikem znásilnění či nedobrovolné hospitalizaci v léčebně, zapůjčil jsem si od manželky dlouhou pelerínu. Ukážu se a převléknu se. Jen chvilku, chvilinku.
Ve výtahu jsem potkal sousedku. Měl jsem na hlavě slamáček (klobouček pro kostým jsem měl v batůžku barvy Ferrari pod pelerínou). Sousedka na mě nevěřícně kouká… a pak mě upozorní, že mi z pod pláště leze… krajka?
Podíval jsem se a plášť se rozhrnul více, než bylo v danou chvíli záhodno.
Sousedka vyjekla.
Já zaklel.
V tu chvíli již všichni v domě ví, že jsem přinejmenším transka.
Začíná mi být jedno, jak dlouho v těch šatech budu. Protože – Punks not Dead.
Nastupuji do auta a poněkolikáté již obdivuji ženy, jak si musí hlídat sukně. To není tak snadné, jako naložit zádel do sedačky auta a vrtěním si uvolnit rozkrok kalhot. Ta sukně a hlavně ta pelerína… čiré zlo. Nemluvě o tom, že jsem se málem uškrtil.
Nakonec se mi podaří ji rozepnout (pelerínu), tenisky znovu doobout (to když po punčochách kloužou) a nastartovat. Ještě než se rozjedu, myslím na to, co jsem zapomněl. Batoh s civilem, doklady, peněženku, mobil, náhradní ponožky, kabelku, blok s pilotem, botky, tašku pro kolegu s pracovními heblaty… a rozjíždím se. Se zataženou ručkou. Ach ta pelerína, co leží i přes tu páku.
Poprvé v tento večer nadávám na chlapy a po cca 20 metrech a smradu ruční brzdu povolím. I po uvolnění brzdy stále v rukou svírám látku peleríny, hlaďoučké, voňavoučké… barvy námořnické modři v noci (sorry, jinak to popsat vážně neumím). Pak ji rovnám, abych mohl řadit… a na poslední chvíli cuknu, abych nenajel na patník. To tady stál pořád, takto blbě?
I přes všechny peripetie, jako například rozjezd v teniskách, ve kterých jsou nejblíže právě punčochy, nebo snaha ignorovat adolescenty smějící se na zastávce (a to neviděli ty šaty, jen Obelix style) se mi podařilo dorazit na firmu, kde jsem se jal vyzvednout jedinou spiklenku v tomto divokém plánu. Jenže… šef ještě neodešel na večírek. Ne né, kouká na mě a určitě zpytuje svědomí, zda mu vůbec stálo za to mě přijmout. Ale na pozdrav odpoví a po chvíli se dokonce sveze s námi. Pravda, když vystoupí z auta, vzdálí se a náramně ho zaujme prostředí Dolních Vítkovic, ale už tuším, že spíše než aby se opravdu styděl, užívá si dané situace jako většina těch, kteří mě již viděli.
U vchodu jsem zastaven s tím, že nemám kostým. Pro představu – na sobě mám pelerínu (barvu kalené modré oceli?) s kapucí. Nikde ani kytka, ani lístek. Tak vyřknu – Budiž! A najednou tam stojí metrákový, vousatý trpoš v kanafasových šatech s kloboučkem na hlavě. S kytkama po celých šatech.
Vpuštěn jsem byl, lekce ponížení se nekonala. U vchodu totiž nebyl žádný MUŽ.
Šatna, kde skončila pelerina, se nám vzdaluje a já se rozhlížím po sále. Kam s ním? Ne otoman, ale kam uložím batoh a sebe? Nakonec mne má spiklenka, která neváhala a ujala se role mého přítele, usadila. Moc jsem si užíval situaci, kdy já nevybírám stůl, nestarám se o přisunutí židle a už vůbec neřeším co pít. Pro tento večer jsem Kačenka, můj doprovod Matýsek a když má Kačenka žízeň, Matýsek jde pro pití. Jsem nadšen, protože mám pití zadarmo, až u stolu a když dojde, někdo se stará. Asi budu za ještě většího úchyla, ale vzpomněl jsem si na snídaně z dětství. Když byla žiža, mama ešče. A hrnek kakaa byl na stole.
Nadšení mne přešlo přesně o minutu později. Matýsek se chtěl podívat na jídlo. Zouvám tenisky (holky povím vám, ty vážně nešly k těm punčochám) a popojdu. Samodržky nedrží. Ani sebe, ani na mě. První z povícero anabází večera započalo. První kruh pekla – punčochy!
Jídlo je mi naloženo, jen si vybírám. Jsou věci, které jsou vykoupením a já poprvé tento večer nasadím nehraný úsměv. Pojíst, zapít to vodou, dnes řídím, a nechat se rozptylovat konverzací, která ze zřejmých důvodů vynechává mne, jakožto řečníka. Jen sem tam dotaz. Začínám věřit, že to není tak špatné. Ale pletu se, protože vzápětí jsem vyzván k prvnímu focení. Při vstávání pošlapávám zbytky sebedůvěry a nenápadně tahám punčochy o něco víš.
Cvak, jedno super, jedno fakt dobrý. A můžu taky?
Druhý kruh pekelný – Tvoje fotky v šatech budou komentovat i tví vnuci.
Nicméně cítím, že se očekává něco maličko jiného, tak se znovu usmívám. V první chvíli jde o úsměv nucený, ale z úsměvu ostatních cítím, že je to baví, že mě nesoudí, neposmívají se mi. Takže se začnu opravdu usmívat.
Tady si dovolím vsuvku. Nejsem člověk, který se moc usmívá. Nejsem ani tak dobrým společníkem, jak by se asi slušelo. Většinou se lidí straním a raději se věnuji čtení, psaní nebo počítání. 🙂 Takže mě trochu bolela huba, že se tak vesele tlemím.
Postupně se vžívám víc a víc do role Kačenky, kterou jsem sice stvořil, ale duši ji vdechl až samotný večer. Hlavně tedy naše debaty s Matýskem a opravdovou Kateřinou, šéfy a kolegy. Takže se probíraly zbytky pasty na umyvadle, jak obtížné je zvednout prkénko, močit a poté zase prkénko vrátit zpět, ale na pozadí mi většina žen předávala svůj pohled na svět. Arogantně si dovolím tvrdit, že zlomek tohoto pohledu se mi podařilo reprodukovat dál. Zašel jsem tak daleko, že jsem si začal kontrolovat chůzi. Ne pokaždé, ale v doprovodu Matýska se snažil pohupovat boky, nožky v lajně a místo abych vedl, jsem se nechal vést.
Nastala zábava v podobě tanečnice. S řetězy. Zavěšenými na kovové konstrukci. Slečna byla hezká, ohebná a nabušená (snad by zvedla o 5 čísel nad zem i mě a to je co říct). Když skončila a ostatní tleskali, přidal jsem se. Snažila se, měla co nabídnout, ale nejsem ten typ diváka, který to ocení. Možná kdyby přitom četla Vrchlického, aplaudoval bych ve stoje.
Matýsek poznamenal, že lidé dost tleskají a já to nenechal být. Pousmál jsem se a pronesl – sleduj, kocoure.
Došel jsem ke konstrukci a zlehka na řetězy zaklepal. Měl jsem ambice skočit nahoru, udělat nějaká gesta, jako kopání nožkama v punčochách a pak padnout na zádel. Ale něco se ve mě hnulo a raději jsem to ukončil přehrávaným znechucením a kroucením hlavy.
Proč jsem to neudělal? Nevím, nějak mi to nepřišlo v danou chvíli zábavnější. Doma jsem zkusil na hrazdě, kolikrát se ještě zvládnu vytáhnout. Zvládnu to. Méně než 10 a vydržel jsem viset přes minutu. Asi bych to dal, ale v danou chvíli více než fyzično mi přišlo hloupé Kačenku nějak takto pitvořit.
Pak přišel tanec. Věřím, že fotek i videí je dost. Docela mě to bavilo. Opět mne někdo vedl na parket, na parketu i z něj. A opět mne těšilo, že alespoň na část večera můžu vypnout „mužský radar“ a když do mě někdo vrazí, tak se usmát a ne se chystat – skočí na mě? Já na něj?
Dobře, nevhodně zvolená slova. Skočit na někoho se dá i jinak =)
Matýsek byl galantní muž a jen jednou mě šáhl na zadek, ale tak nějak jsem to bral-a. Tančit v gardu ženy je těžké. Chlap si vede směr, tempo, otočky… a jako žena na to musíte reagovat. Brr… tolik jsem toho kazil, až jsem čekal, že mě má spiklenka v roli Matýska šlápne na nohu, kopne do rici a pošle ke všem čertům. Ale nakonec se mi snad povedlo alespoň základní krok držet. Ale tohle už asi absolvovat nechci.
No a když jsem byl odveden zpět a trapně sledoval, jak se holky na parketu kroutí do rytmu a chlapi si chodí s pifkem pro další, nebo pro drby, které to jak sluší.
Další malá vsuvka – nevím jestli je to věkem a nebo strachem z energie těch mladých koťat, ale koukal jsem na holky v mém věku. Tedy ve věku Kačenky. Tj. 27. A je jedno, kolikrát 27, ale stále 27. JEN 27.
Takže jsem na chvilku opustil roli Kačenky a i přes bolest v koleně zaujal pozici Wingmana pro svého introvertního kolegu. A společně narušili tanec dvojice dívek a každý si uzmul, alespoň pro jeden tanec, jednu z nich. Děkuji tedy za tanec a šupem zpět.
Kde na mě čekal ON. Do práce jezdí na motorce, kterou po večerech nejspíš zvedá místo závaží a už od pohledu víte, že dostanete na rypák (to pokud jste chlap, a nemusí to být pěstí, ono i Vaše ego Vás propleskne, pokud nejste přinejmenším Stallone.) Nebo pokud jste dívka, či žena, najednou Vám bude tak nějak horko, slabším povahám může povolit kolena (jako mě, ale já mám po plastikách vazů).
A se slovy – To je teprve punk – mne vyzval k tanci.
Děkuji Robinovi za tuto zkušenost. I když v jeho přítomnosti jsem roli Kačenky úplně odložil, bylo pro mě neuvěřitelně příjemné žít zase životem pankáče, který nemyslí na budoucnost a jen si užívá okamžiku. Navíc jakékoliv pochybnosti o tom, že kostým odložím mě přešly. Prostě tohle je ten okamžik, který si pamatujete ještě dlouho – dva cvoci, kterým je jedno, co si o nich ostatní myslí a jen se baví.
Nakonec jsem začal další tance odmítat, protože množství vypitého alkoholu povážlivě vzrostlo a i Matýsek se mi opil – taky to nemáte rády, když se chlap napije a baví se s jinými chlapy? Z princezny přítěží za pár vteřin. Ale hurá na parket a je o něco lépe.
No a protože délka začíná být na pováženou, tak už jen v rychlosti
– nejpříjemnější okamžik byla možnost si zlehounka poňuchtat bříško nastávající maminky (Prostě mám rád děti, nejen jejich výrobu)
– nejsměšnější okamžik, když 2 velmi opilí pánové při močení zahlédli vycházející Kačenku spravující si punčochy komentující stav – no do p..e! Jak v tomhle někdo může chodit! (věřím, že tu stěnu nepočůral ani jeden z nich, že to už tak bylo předtím!)
– nejnepříjemnější okamžik – chňapák na mou megazadel od jednoho velmi opilého kolegy
– druhý nejnepříjemnější okamžik – poznal mě a nepřestal
a pocitu zadostiučinění mi dodali všechny pochvaly na kostým (a to včetně nejvyššího vedení!)
Na závěr snad jen – bylo příjemné poznat, jaké je to být na chvilku někým jiným. Ale nezávidím Vám a jsem vděčný za roli, kterou mi přisoudili rodiče.
P.S.: Jak jsem slíbil R. – Kluci se dělají nahoru a doleva. Holky doprava.
05/2022 – Truc Pátý, vánoční večírek v květnu, bo CoVID. Korekce Macík