Pro své zdraví udělám hodně.
Stejně tak pro nápravu akutního nedostatku času pro četbu.
A nácvik v rizikovém prostředí pro mou misantropii také ocením.
Tak jsem se rozhodl, že se projedu tramvají. Jen na čas… než dorazí výplata a bude na luxusní zboží v podobě nafty do auta.
Při svých cestách městskou hromadnou dopravou jsem očekával opilé cestující, mladé milence či členy nakupující turistiky, tzv. Túr de Kaufland. Opilé jsem sice potkal, ale nechtěli se dělit o svůj elixír života. Mladé milence jsem nepotkal, ani ty nemladé. Akorát mě jeden mladík vyzval k felaci, ale nebyl jsem si úplně jistý, jakou roli jsem měl v tomto případě přidělenou. Tak jsem zdvořile odmítl.
Malá vsuvka – zkusil jsem uplatnit své mnoholeté zkušenosti v tomto argotu a kromě pozdravu a odmítnutí jsem připojil i přání hezkého dne. A protože stavbou věty je to podobné jazyku elfů, původní věta pro překlad vypadala následovně:
Pozdraven buď cestovateli, s lítostí musím tvou nabídku odmítnout. Nechť jsou tvé cesty vždy suché a rovné a nesejdeš z nich.
Po rychlopřekladu (fascinuje mne komprese tohoto argotu)
Co pyčo? Chceš napyču, Pyčo!
No nedomluvili jsme se.
Ale raději bych psal o něčem, co se mi stalo nedávno a co jsem nečekal. Byl jsem znásilněn.
Scéna – dvě dvojsedačky naproti sobě, klasická čtyřka v tramvaji.
Postavy – já a kniha, mladík a slečna
Já se snažím louskat zápisy kámoše Jirásko, mladík se snažil vlouskat svou dlaň a slečna se snaží mu v tom zabránit. Jirásek nasazuje psí hlavy, mladík znaven marnou snahou nasazuje chňapák na prs slečny a slečna nasazuje nejprve růž ve tváři plné studu, posléze nasazuje nejstrašnější ženskou zbraň – zlobu. S červení v obličeji.
Mladík nadále prezentuje, že slečna je jeho majetkem a komentuje to slovy – Já tě miluju.
Slečna kontruje – Nech mě.
Já dodám, aby řeč nestála – Alois… no ty vole!
Mladík se dožaduje polibku a docela nevybíravě tahá slečnu k sobě. Ta se brání a všem kolem, až na mladíka, je jasné, že tohle bude poslední polibek. Slečna se brání a mladík již bez skrupulí drtí… Sladkého, zvaného Kozinu.
Když už přestávám vnímat nespravedlnost v podobě pálení smluv mezi Chody a císařem Rudolfem a přecházím do role Dona Quijote, slečna se mladíkovi konečně vypáčí. A sedá si vedle mne.
Mladík s hrůzou zjišťuje, že se mezi mne a slečnu nevleze. A z mého pohledu mu musí být jasné, že pokud jen otevře pusu, aby se zeptal (na cokoliv), zbiju ho, pohmoždím mu také prsy a navrátím Psohlavce do … letopisů.
A započal rozhovor. Očekávaný. Smutný. Srozumitelnější, než soudruh Jirásko.
A padly první výčitky, druhé výčitky a třetí nadávky.
Přestal jsem číst a vklíněn u okna jsem nedobrovolně naslouchal rozhovoru dvou, již bývalých, milenců.
A najednou, aniž bych to očekával a mohl se bránit… v mé knize! Nahá dívčí dlaň.
Se smyslně pokrčenými prsty (a snad až chlípně roztaženými), se dvěma prsteny (slečna asi ráda bondage, či jen experimenty), nehty pěstěné (pečuje o sebe). Přesto ruce byly poznamenány prací (ví, co je život)
S nevolí sleduji prsty na stránkách knihy, pak celou dlaň, která se dotýká i části pevných částí knih a nakonec paži, která je tak nějak přirozeně přimontována k té slečně. S rostoucí obavou, že se nebudu moci plně vyřádit na majitelce tohoto aktu hodnotím… slečnu.
Moc mladá. Sice hezká, ale když si takto dovolí sahat lidem v tramvaji na jejich knihu, je to nestyda.
V očích nevidím ale chlípnost, spíše strach a volání o pomoc.
Všichni, kteří doteď poslouchali, jak je mladík chlípný a slečna naopak zdrženlivá, jak on nemá auto a neumí opravit ani tiskárnu a ona naopak vaří špatně a neumí řádně uklízet se zadívali mým směrem. Čekají na reakci. On čeká na mou reakci. Ona čeká, jak budu reagovat. Já čekám, co bude.
Neděje se nic.
V hlavě se rozplývá vidina Manky,
jak v noci temné u plotové branky,
poprvé políbí svého milého potají,
ať důvody zástupů otázek nedají.
Nakonec tedy položím svou ruku na dlaň slečny, která vypadá více překvapená, než mladík. Ale drží se, neucukne. Nuceně se na ní usměji a připadám si o to více zneužit. Mladík v rozčílení vstává, křičí něco o děvkách (ty jo, přesně tak jsem se cítil) a když neviděl jinou možnost, prostě vystoupil.
Slečna sebou škubla a chvíli to vypadalo, že se za ním vrhne.
Nevrhla.
Já taky ne, i když jsem zaregistroval, že slečna na stránku přenesla smítko. Takže jsem navždy poskvrněn a tuto strašnou myšlenku z hlavy nedostanu. V noci se budu budit a křičet – Ne, má kniha!
Slečna se opět duchem vrátila do svého těla. Spolucestující se sem tam pousmáli, nebo zamračili. Chlapi s chtíčem v očích sledují drobné poprsí slečny, na které již nenaléhá mladík. Vše se vrací do normálu. Až na to, že já nečtu. Začínám cítit odpor k té knize. Nedočetl jsem ji a během samotné četby byla kniha osahávána jiným člověkem. A TO JI ANI NEČETLA! Jen na ni sahala.
Slečna mlčí, přesedla si naproti mě. Nedívá se mým směrem. Doufám, že se bojí podívat na mou knihu. Že ji stud brání podívat se naším směrem.
Nakonec si říkám, že když už se holky takto poznaly, bylo by dobré prolomit to ticho.
„Slečno, klíče od bytu máte vy, nebo to trdlo?“
Chvíli na mě koukala, asi zvažovala, odkud vím, že bydlí spolu. Ale stejně jako celá tramvaj jsem to nedobrovolně vyslechl. Nakonec zakývala hlavou na znamení souhlasu.
„To bude dobrý, projde se a přejde ho to.“
Neměla daleko k pláči. Knížka také mlčí, takže i když byla poskvrněna její čistota, asi má pochopení. Zkouším ještě pár vět, slečna ale moc nespolupracuje. Nakonec to vzdávám a vystupuji. O dvě zastávky dříve. Také se projdu, aby mě přešla zlost.
Beru zneuctěnou knihu sebou a v duchu ji slibuji, že ji nezatratím. Že budeme spolu dál číst o statečných Chodech. A že se k ní nebudu chovat tak, jako mladík ke slečně Terce. Jmenovala se jinak, ale já to v tomto trucu změnil.
Přeci jen, nechci aby ji někdo identifikoval a ona byla ještě více zahanbena.
Tak, jako má kniha.
08/2022 – Truc Jedenáctý – tentokráte o nevyžádaném dotýkání se