Zbožňuji okamžiky po probuzení. Hlavu mám čistou, nic mě nebolí a nic mne netrápí. Než se pohnu. Než se tělo probudí natolik, že mne musí informovat o současném stavu, rozbliká kontrolky a v uších se rozezní sirény hlásající ubohost mé péče o tělo samotné.
Zhubni, sportuj, přestaň s masturbací a už konečně si ostříhej vlasy. A hlavně se najez, potom co se napiješ a spláchneš tu pachuť v puse. Pachuť?
Zvedám se a hledám po pokoji, co jsem zase kde sežral, nebo hůře, vypil. Alkohol žádný, alespoň flašky od ginu se nikde neválí. Víno taky ne, protože nikde nevidím super drahé sklenice na víno. A pokud už by to byla whiskey, měl bych láhev vedle postele. Nemám.
Nikde se ani neválí obaly od čokoládových tyčinek, oplatků či nanuků. Takže jsem nepodlehl ani záchvatu vyžrat svišťům zásoby sladkostí.
Na pracovním stole vnímám i absenci špeku, hrnce s polévkou či zbytků zeleniny, kterou by jsem byl líný si oloupat a zeleninovou genocidu započal pouhým umytím. Znáte to, zbytky mrkve a kedlubnů by byly němými svědky mé zvrácené touhy pozřít jejich moc a touhu stát se také zeleninou. Nejlépe mrkví, štíhlé, sebejisté a všemi uznávané zeleniny. Jenže při mém stylu bych byl spíše kedluben.
Ale ani tato alternativa nenastala. Nikde ani smítko, dokonce i květák zůstal celý, neohlodán mou podivnou či protivnou touhou odlamovat květenství brukvovité zeleniny a ulomené části spořádat před zbývajícím květenstvím. S patřičným úsměvem na rtech s vědomím, že zbývající květák ví, že jsem ještě neskončil.
Ale dnes ne, ani květák to neodnesl.
Pohled na hodiny mi přinesl další díl špatné nálady. Je 10 dopoledne. Moc na normální vstávání, málo na lenošení celý den. Dám tělu alespoň základní servisní prohlídku a půjdu nakoupit. Jen se podívám na seriál, dva a půjdu. Ne díly seriálu, ale celý seriál. Počítám, že tak v 9 večer budu připraven vyrazit.
Zuby, oběd, sprcha, odpovědět na zprávy, dát si čaj o páté, ranní prášky.
Toaleta.
Posadím se a hned vím, že je něco špatně. Nohy mi trnou, záda bolí. Zase ta pachuť.
Cítím, jak mi přes achilovky teče voda. He? To není možné, ale podívat se nemůžu. Křeče do zad a krku mi neumožní se podívat. Tohle není dobrý, říkám si a snažím se nepanikařit. Nedaří se mi to a s hrůzou si uvědomuji, že se mi stmívá svět. Pak se vše zpomalí a než upadnu na dveře, naštěstí zavřené, slyším se. Tu část mne, která řeší problémy. Ta část, kterou nenávidím. Necitlivá, neosobní, bez emocí. Bez pochopení a bez naděje.
To bude dobrý, zvedni ruku.
Nejde TO! Nejde!
To bude dobrý, zvedni tu ruku.
TO bolí!
Já vím, neboj. Pomůžu ti. Tak, ještě kousek. No vidíš.
Ozve se rána, když čelem narazím do dveří. Ale zbytek obličeje je chráněn rukou, takže to tak moc nebolí. Zase jsem si pomohl, jak já se nesnáším.
Bolest po chvíli zmizí, i když pro mne jsou to eony, ne vteřiny. Nakonec povolí i křeč v zádech a hlava konečně, po opětovném usazení klesá. Až se brada dotkne hrudníku.
Za to zaplatím, ale teď nemám sílu se sebrat. Teď ještě ne, ještě chvíli.
Ale ostrá bolest v hlavě mi dává jasně najevo, že takto ne. Ještě jsme neskončili. Začíná boj s časem.
Rychle něco kulatého antispasmatického, něco tekutého analgetického a něco hranatého na antiztrácejícího vědomí. A vana. Pustit vodu, trochu vody do kbelíku, ať moc neplave. Připravit sprchu a trefit se. První salva trefila kbelík.
Jsem rád, nebudu muset uklízet vanu. Jenže pak zase slyším své neemocionální já.
Co ta ponožka, pereš ji?
A víš, že špunt ve vaně není úplně správně?
Koupelna by ocenila vymalování.
Teď ses moc netrefil, což?
Pokud teď položíš tvář na ty úžasně studené kachle, nestihneš se nasměrovat do kbelíku.
Dobrý, teď si dej ten studený ručník na zátylek.
Nechutné, nepřijatelné. Jsem nechutný a nepřijatelný. A konečně jsem schopen jít do obchodu.
Cestou na přechodu vnímám scénu, kdy se skupina mladých stará o dědka, co na přechodu zkolaboval a všude se válí střepy od láhví piv, které si dědek nesl domu. Jsem bosky. Skvělé.
V obchodě jsem postupně posouván ke kase, velmi jemně, ale je mi jasné, že osazenstvo chce jít domů. Přeci jen, než trávit sobotní večer s tlustým hnusným zákazníkem, raději budou trávit večer sledováním či nahráváním porna na net. Nebo tupě zírat na Tik Tok, kde Adélka vaří křečka a šeptá o píchání Kuldy, až se z toho udělá i Sibiřan. (Vidíš, nejsem tak out. Něco o dnešní mládeži vím. Stále se ještě prokrastrinuje v životě a stále se řeší zástupné problémy jElit, než aby řešili svůj život. Je to stále stejné)
Donakupoval jsem, poslední má snaha zdržovat je odbyta slovy – Nemáme! Kalich trpělivosti vyschl a prodavačka věkem mé dcery mě posílá do hajzlu. Slušně. Posílám ji do hajzlu, taky slušně. Nemůže za to, že je pyča, která neumí poslat takového vola do hajzlu, když jde nakupovat v 9 večer v sobotu.
Pomalu balím věci do tašky, věda, že se čeká jen na mne. Neusnadním jim to, nechce se mi a je to vlastně první člověk, který na mě dneska mluví. Kromě mě. A i mé bezcitné já mě popohání. Něco tuší a něco plánuje. Zní tak nadšeně, že mám pocit, že má radost. Očekává něco, co já nevidím. Jen mé pragmatické, autistické já. Doufám, že se nikdy nedozvím, co ho tak nadchlo.
Vracím se kolem přechodu. Na místě je několik aut policie, sanitky a dav adolescentů se ještě rozrostl.
Těch aut je 7, ale orgánů je tady více. Dědek leží, podle rozptylu láhví sebou jebnul – kdyby to byl infarkt, rozptyl střepů z láhví je menší. Výstražný trojúhelník kolemjedoucího řidiče osobního vozidla je také příliš daleko, než aby to byla nehoda. Dědek se na lůžku vrtí a mumlá si něco. A teď plive, nebo spíše zvrací. To bude chlast.
Toto mi říká mé já, které nemám rád. Je opak lobotomie, po které toužím. Vyhýbám se střepům a mířím pryč.
Ale najednou ztrácím kontrolu. Nad směrem chůze, nad slovy které říkám a nestíhám sledovat tok myšlenek mého druhého já. Vybralo si policistu, mladého a zjevně nervózního. Provokuje ho a já s hrůzou sleduji, jak se policista ujišťuje, že má opravdu připravenou zbraň volně ke střelbě. Další urážka a najednou mi dochází, kam to celé směřuje.
Nech toho.
Proč? Nechceš to celé ukončit?
Chci, ale ne teď. Tady.
Tohle je TA šance, on to udělá.
Proč? Proč mi tohle děláš?
Dělám jen to, co ty chceš. Jen to dělám pořádně.
Nestačím si odpovědět, když mi na klíční kost dopadne cizí ruka. A ocelovým stiskem vyruší všechny mé já. Mladý policista se uklidní. Stisk zesílí a částečně jsem otočen proti obličeji tomu, kdo je s rukou spojen od děcka.
Je starší než já. Nebo tak alespoň vypadá. Ta bolest v očích, ta nechuť k dalšímu nádechu, ta nepopsatelná touha tady nebýt. Na první pohled mám toho člověka rád. Je stejně ztracený, jako já.
Neusmívá se, ale ani se nemračí. Nic neříká a přitom vidím, že uvažuje co říct. Vidím pochopení a vidím i zkušenost někoho, kdo balancuje na hraně života možná déle, než já. Z postoje těla a z pohledu vidím, že je to bojovník. Ale přeci jen, bojuje největší bitvy sám se sebou. Viditelné části těla nesou stopy úspěšného boje s ním samotným a jizvy jsou jen důkazy, že boj zvládá excelentně.
A přesto, že mi teď brání, není mým nepřítelem. Žádné mé já ho nebere jako nepřítele. Není ani přítelem, je jen někým, kdo ví. Kdo zná.
Nakonec mě pouští a dívá se mi do očí. Mlčí. Pak jen lehce kývne k mladému policistovi a nakonec tiše řekne – Nekurvi mu život.
Odcházím a hledám v sobě své bystřejší já. Mlčí a nepovídá si se mnou. Není uražené, je zaměstnané. Tvoří pravidla a k tomuto incidentu a k pravidlu, které vzniká, přiřazuje tvář. Bezejmennou, přesto velmi podstatnou. Tu, která mi připomenula to základní.
Nepřidělávej práci ostatním, nebo spíš – Nekurvi dalším život.
Díky, příslušníku Pravidlo41.
Až budu zhasínat, bude to bez dluhu. A to i pro takovéto bytosti, které si nezaslouží jakoukoliv laskavost. Jako například jedno z mých já.
P.S.: Popsaná událost v tomto trucu je z části fikce. V té části, kde píšu o Adéle, Sibiřanovi a pornu. To nechceš, ani zadara.
08/2023 – Jeden z mých dnů, včetně mých stinných stránek. Další pravidlo, další den, další člověk. Další šance.