Většina lidí, kteří se nebojí přiznat, že něco sem tam napíšou, mívají zvláštní pocit z nepopsané stránky. Hodně z nich, možná že až většina, neví jak začít. Co bude oním slovem, které bude první na stránce? Hlavně ať není negativní, směšné, ubohé… hlavně ať první slovo nedá čtenáři pocit, že mi na něm nezáleží, nebo opačně, co je mi do čtenáře, emoce proudí všemi tělesnými otvory a neberu na nikoho ohled. Zažil jsem většinu možností, hledal jsem jak se tohoto zbavit. A mám za to, že jsem našel ono řešení.
Píšu jinak. Na papíře slova jsou, jen nejsou vidět. Ono to naskočí ihned, když se chopím aparatury – jen opisuji to, co na papíře vidím. Neinvestuji již čas nad tím, co budu psát. Jdu psát připraven.
Mají stříkat emoce na všechny strany a hlavně ty které všechny naserou? Posledchnu si něco pitomého, co je plné takového materiálu. Politiku. Jakoukoliv. Pak se punk dostaví sám a já musím akorát posílit korekturu, aby z článku něco bylo.
Má jít nedobrovolnou kolonoskopii ledovou strunou, kdy Vás má čtenář proklínat, že jste hajzl, co kazí den? Co si mám před psaním pustit, aby mě to naladilo? Co třeba umírající dítě. Nejlépe v situaci, kdy s tím nelze nic dělat (např. Walker Alan – Lili s klipem Trois Petits Chats funguje velmi dobře)
Problém je jak skončit, protože emočně Vás to naladí natolik, že ani po pátém dílu oblíbeného seriálu nevíte jak se zbavit pachuti hořkosti na jazyku i v očích.
U takových děl je korektura nežádoucí, ale nutná.
Ale jak tedy začít? Jakkoliv. Protože není důležité, jak začnete, ale jak skončíte.
07 / 2022 – Truc Desátý – Měl jsem konec, měl jsem začátek, neměl jsem to najednou.