Další. A ještě jeden, ty taky. Jen pojď a další. Úkrok vlevo, otočka, seknout trochu níž, krýt útok shora, tohle nevyšlo, připravit se na bolest. Zbraň do druhé ruky, zvedni se, sakra zvedni SE! Tak, kryt a znovu. Povol sakra!
Mladá bojovnice se snažila, i když věděla, že nebude trvat dlouho, než podlehne protivníkům. Bylo jich zkrátka příliš mnoho. A i přesto, že každého jednoho z nich převyšovala svým odhodláním a výbavou, dohromady ji nakonec porazí. Bojovala o každou vteřinu, hledala jakýkoliv náznak naděje, že nakonec z toho vyvázne. Utéct nemohla, byla na nepřátelském území. Boj nezačala, ale ani se mu aktivně nevyhýbala. A když se na stranu útočníků přidala posila, začínala tušit, že tohle nedopadne dobře.
Dál bojovala, ale sžíravý pocit strachu nabýval na moci. První chyba a paži se zbraní zasáhla nepřátelská čepel. Rána nebyla hluboká, ale únava ji donutila si zbraň přehodit do druhé ruky. Ani volbou zbraně nebyla ve výhodě. Bojová sekera proti mečům. Další z mnoha nepřátel padl. Naštěstí si vybrala bojiště v ruinách nějakého domu. Nemohli na ni dorážet z více stran. Byla tedy již zběhlá v boji a pár jich měla za sebou.
Další nepřítel padl, ale sekyra se zasekla do ramene natolik pod úhlem, že ji nemohla vytáhnout.
Je to tady. Takto tedy skončím. Ne, nechci. Já toto odmítám!
Dýka opustila pouzdro a opsala v dominantní ruce široký oblouk. Útočník se nestihl dostatečně vzdálit. Dýka proťala tepnu na krku a muž odstoupil. Upustil meč a držel se za krk. Na nic dalšího nečekala a druhou rukou uchopila meč. Leč útočníků bylo mnoho. Nakonec se povedlo ji zranit natolik, že již nemohla dál bojovat. Alespoň zbraněmi. Její tvář dál dávala vědět všem protivníkům, že se jen tak s tímto osudem nesmíří! Raději zemřít, než podlehnout tomu strachu. Raději ať je její duše zatracena, než aby se vzdala.
Hrdě pozvedla bradu a vyzvala soupeře, aby ji zabil. Nic se nedělo, protivníci se jen zlověstně usmívali. Znovu je vyzvala, aby ji zabili, již méně pohrdavě. Jen ji srazili na zem. Začínala tušit, že jen tak brzy nezemře.
Postupně ji svlékali. Chlípné pohledy na její nahé tělo ji pálili víc, než když ji přiložili na kůži rozžhavený pohrabáč. Vyžívali se v jejím mučení. Více a více toužila, aby přestali, aby ji zabili, aby neztrácela víru. Aby neztrácela sílu. Měla pocit, že duše blížící se k propasti bude zanedlouho pozřena a ona ztratí sebe samu. Cítila, že si ji připravují, aby pronikli do jejího nitra. Naposledy se pokusila uvolnit si ruce, křičela, kousala, plivala. Raději dýku do srdce, než to, co se chystalo!
Pěst jednoho z mučitelů zasáhla hlavu ve správném úhlu. Omdlela.
Když se probrala, cítila že není spoutaná. Prudce se posadila a hledala nepřátele. Ale u ohně nebyl nikdo, kdo by ji v danou chvíli ohrožoval. Když zjistila, že její nahotu kryje plášť lemován vlčí kožešinou, zahalila se do něj celá. U ohně seděli tři. Žena u ohně na ní zamávala a popoběhla k ní. Nesla část jejího oblečení, zjevně narychlo opravené natolik, aby si jej mohla obléct. Zaváhala, ale když před ní rozprostřela druhá žena plášť, aby ji poskytla soukromí, pokusila se rychle obléct. Bolelo ji celé tělo, ale její rány byly obvázány. Neznásilnili ji. Tolik se bála, co se s ní dělo, že při zjištění, že se nic nestalo ji dodalo trochu té radosti v jinak prokletém dni.
Rány byly převázány, nepřátelé poblíž nebyli. Postavila se a pohledem si změřila druhou ženu. Byla menší, nebyla tak trénovaná, ale přesto podle držení těla a luku na zádech pochopila, že bude také bojovnicí. Pak se na ní druhá žena pousmála a promluvila. Divným jazykem. Pak znovu, ale jen krátce. Nakonec pokrčila rameny a vyzvala mladou bojovnici, aby si přisedla k ohništi.
U ohně seděl postarší muž, stejně velký jako bojovnice s lukem. Usmáli se na sebe a pak zamával vyšší bojovnici na pozdrav. Posledním členem u ohniště byl mladík. Viditelně byl synem obou dalších u ohniště. Ani on nemluvil řečí, které by rozumněla. Ale usmívali se na ni a po chvíli ji mladík nabídl v misce nějakou tmavou tekutinu. Byl to příjemně vonící čaj. Bylinný. Napila se a mladík ji do ruky podával její zbraň. Byla očištěna a dobroušena. K sekyře ji podával meč, který podle vzhledu a zdobení patřil útočníkům. Prohlédla si ho, potěžkala a uznale přikývla na mladíka. Podal ji pochvu, do které opatrně meč zastrčila.
Sledovala pár i jejich syna, jak v klidu popíjí čaj a tu a tam se o něčem baví. Usmívali se a to i poté, co se na ní podívali.
Pomalu si prohmatávala končetiny, hledala kde je jak zraněná, procházela svou výstroj a sem tam odmítla další čaj či jablko, které ji nabídli. Náhle do zbytku domu, kterému nechyběla ani střecha, přiutíkala holčička. Věkově se neodvážila odhadnout, kolik ji může být, ale podle ladnosti běhu a celkově pohybům tušila, že má nějaký výcvik. Holčička ji nevěnovala pozornost a jen něco štěbětala rodičům. Pokud to byli její rodiče, ale chovali se tak. Staší žena objala dívku a společně začaly balit. Muž přišel k bojovnici a poplácal ji po rameni. Nabídla mu tu trochu peněz, co ji zbývalo. Ale jen mávl rukou a znovu se na ni usmál.
Pak se otočil a také začal balit jejich vybavení.
Když byli připraveni vyrazit, pomalu vyšli ven. Následovala podivnou rodinku a když opustila útočiště, spatřila mnoho nepřátel mrtvých a přesto úhledně vyrovnaných před vchodem do domu. Padlí měli rány po šípech, ale ani jeden ze šípů v ráně nebyl. Useknuté končetiny ležely vedle těl, kam původně patřili. Celkovým počtem převyšovaly mrtvé těla rodinu více než trojnásobně. Přesto se o jejich ostatky rodina alespoň nějak postarala. Nečekala, že opačně by tomu tak bylo.
Rodina se s ní loučila a dívenka vyloudila z bojovnice pusu. Mladík se ostýchavě přidal. Postarší muž zavelel a rodina s batožinou vyrazila. Sledovala je a přála si, aby mohla jít s nimi. Ale sama věděla, že má ještě svůj úkol a oni nejspíš také. Muž se na chvíli zastavil a pak pokynul k bojovnici. Přišla k němu. Sundal si plášť a podal ji ho. Ona sama plášť neměla a tento, co nyní dostala by stál jmění. Sledovala ho a čekala, co bude. Ale jen se usmíval.
Pak ji položil ruku na její a pronesl jedinou větu. Této však rozumněla a přinesla ji to, co nejvíce potřebovala.
Všechno bude v pořádku.
05/2022 – jedné malé amazonce