Veškeré postavy v tomto příběhu jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná.
Byl pozdní večer, první máj. Vlahým večerem vál teplý vánek. Skupinka lidí seděla na terase osvětlené lampiony, zábava pozvolna ustávala. Někteří už se zvedali a pozvolna odcházeli. Hostitelka uklízela ze stolů, na obloze už jasně zářily hvězdy.
„Tak ahoj zítra,“ loučila se oslavenkyně se svým klukem. „A díky za dárek.“
„Počkej, můžu tě doprovodit do pokoje?“ Rozpačitě se jí zeptal a díval se přitom na její střevíčky.
„Asi… radši ne, Filipe.“
„Prosím… dám ti jenom pusu na dobrou noc a pak půjdu domů.“
Pousmála se. Lehce ho políbila na tvář a šla do domu. Mezi dveřmi se otočila, ještě jednou na něj pohlédla a odběhla do svého pokoje.
Ještě chvíli bez hnutí hleděl do prázdna, kde před chvíli stála. Hanka. Děvče vysoké, štíhlé postavy, s neméně dlouhými světle hnědými vlasy, sahající jí až do půli zad. Vždy je měla nadýchané a upravené jako pravá dáma. S těmi pak kontrastovaly její uhrančivé temně hnědé oči.
Svůdné rtíky a lehce narůžovělé tváře způsobovaly, že ji nikdo nemohl přehlédnout a nepodívat se na ni. Hanka byla veskrze společenská. Měla spoustu kamarádek, ale všechen svůj čas s nimi netrávila. Byla to taková průměrná sedmnáctiletá holka. Ráda chodila do kina, hrála basketbal a někdy, když měla dobrou náladu, jezdila na kolečkových bruslích.
Filip byl střední postavy. Ne moc vysoký, ne moc malý, sportovní postavy. Měl tmavě hnědé delší vlasy a zelenkavě modré oči. I přes to, že mu už bylo osmnáct, choval se stále jako puberťák. Mezi jeho hlavní záliby patřil fotbal a auta. Protože ještě neměl řidičák, občas si potajmu vypůjčil tátovo auto a projížděl se s ním za městem po polních cestách. Mimoto rád lyžoval a hrál počítačové hry.
Filip s Hankou chodil už přes půl roku. Ze začátku to byla prudká a bouřlivá láska, po čase ji však Filip pomalu začínal nudit. Byl z toho velice zklamaný. Dnešní večer měl být krom oslavy jejích narozenin také půlročním výročím jejich sblížení. Ale Hanka si Filipa za celý večer skoro ani nevšimla. Nechápal to. Co se to s ní děje? Nakonec došel k závěru, že už s ním asi nechce chodit. Proč ale teda nic neřekne? Poslední dobou se s ním moc nebavila, pryč byly časy, kdy na něj čekala před školou. Prostě, nemá o něho zájem. Filipa už to přestávalo bavit. Cestou domů se rozhodl, že když nemá odvahu rozejít se s ním ona, udělá to sám. A hned zítra. ‚Mohl jsem si vybírat z tolika jiných, a já blbec se zahazoval s ní. A jestli si myslí že umím jen dolejzat, tak to je na omylu!‘
Ráno se Hanka probudila dost brzo. Přestože však šla spát po půlnoci, cítila se odpočatě. Vstala, protáhla se a už ze zvyku se šla podívat z okna, zda před domem nestojí Filip. Každé ráno na ni čekal, i když ho už pár týdnů nepozvala dál. Dnes byla ulice prázdná.
No co, řekla si, stejně už to bylo trapný. Sbalila si věci, popadla banán a peněženku a vyrazila do školy. Bydlela ve vilové čtvrti, kterou od zbytku města odděloval velký lesopark. Šla ulicí, lemovanou alejí smrků a borovic, až došla k parku. Po lidech už tu byly mezi stromy vychozené cestičky, jak si zkracovali cestu. Bylo to rychlejší než jet hromadkou, která by celý park objížděla, a stejně by nestíhala školu.
Po deseti minutách klidné chůze se blížila ke konci parku a začal k ní doléhat hluk velkoměsta. Po chvíli už neslyšela štěbetat ptáky a šumět vítr, opírající se do mohutných korun stromů. Ranní slunce hřejivě svítilo a radostně se usmívalo na svět. Prošla kolem dětského hřiště, houpačky, co s Filipem na jaře věšeli, a šla do města. Zpoza rohu spatřila přijíždějící trolejbus. Rozběhla se k zastávce a naskočila do něj na poslední chvíli. Dnes vyšla nějak pozdě.
Tak tomu říkám styk s veřejností, pomyslela si, když se na ni lepily dvě babky a nějaký malý prcek. Odjaktěživa nesnášela hromadnou dopravu. Nechápala, jak v tom můžou lidi den co den celý život jezdit. Jejím tajným přáním bylo pořídit si malý skútr, na kterém bude jezdit. Sama, bez všech těch lidí kolem. Jen co si na něj ušetří.
Trolejbus se konečně dokodrcal ke škole a s hlasitým pufnutím zastavil. Vytlačila před sebou zástup lidí, pár desítek metrů prodírání se hloučky postávajících adolescentů a už stoupala po velkých schodech do školy. Byla to mohutná stavba, složená z několika vzájemně propojených budov.
Prošla mohutným portálem snad z předminulého století a pozdravila vrátnou, která by mohla být její prababičkou. Do šatny pro přezuvky a odtud rovnou do třídy, která teď byla na půlhodinu její. Po krátkém spánku na ni padala únava. Srazila k sobě dvě lavice a lehla si, že se ještě prospí.
Ze spánku ji vytrhli její spolužáci, s halasem vcházející do třídy. Seskočila z lavic a dala je zpátky na svá místa. Na jejich udivené a posměšné pohledy neřekla nic. ‚No co,‘ pomyslela si. ‚Je to taky moje třída, tak si tu můžu dělat co chci.‘ Jejich narážek si nevšímala a šla do přízemí k automatu na kafe.
Dnes to bylo poprvé, co ve škole zaspala. Předtím ji vždy chvíli před příchodem prvního žáka vzbudil Filip. S kelímkem v ruce zírala na nástěnku, kde byl velký rozvrh pro celou školu, a hledala svou třídu. Za zády se jí chladným hlasem ozvalo „Ahoj.“ Ztuhla jí záda. Otočila se k tomu hlasu, byť věděla, komu patří; byl to Filip. Stál před ní se založenýma rukama a snažil se o tvrdý pohled.
„Proč jsi dneska nepřišel?“ Zahrála překvapenou.
„Tak. Už nikdy nepřijdu,“ řekl chladně.
„A proč jako?“
„Skončeme to. Já vím že mě už nechceš. Když to ale nedokážeš udělat ty, udělám to já.“
„Hmm. Jak chceš,“ řekla bez špetky zájmu. „Ale už za mnou nedolejzej.“
„Si piš, že nebudu!“ S těmi slovy naštvaně odkráčel.
Hanku to vůbec nepřekvapilo. Vlastně si myslela, že se s ní rozejde mnohem dřív. Asi až včera pochopil, že to nemá cenu. Usmála se a šla do třídy. Sedla si do zadní lavice, která byla vždy jejich. On teď však seděl úplně vpředu, vedle nějaké šprtky, a zarytě mlčel.
Když pět minut před osmou zazvonilo, ve třídě už byli skoro všichni. Po učiteli dorazil jen třídní opozdilec Matěj. Byl malé, kulaté postavy a na očích brýle, které vypadaly, že spíš než na jeho nos patří do muzea. Vždycky seděl vpředu. Dnes však na svém místě uviděl Filipa. Jen se usmál jak tele a hrdým krokem došel k zadní lavici za Hankou. Tvářil se, jako by teď konečně byl něco víc než, jen terčem posměchu. Hance se to samozřejmě nelíbilo, řekla si však že je to lepší než kdyby za ní dolejzal Filip. Ostatně, bylo to jediné volné místo.
Den ve škole se nekonečně vlekl. Jako by učitelé schválně zpozdili čas, minuty ubíhaly neskutečně pomalu. Když pak zvonek ohlásil konec poslední hodiny, všichni se rozběhli na oběd a školu hodili za hlavu. Postupně se potom všichni rozcházeli domů nebo na trolejbus a tvořili debatující hloučky; jen Hanka a Filip šli každý sám.
Hanka došla domů a zjistila, že se nudí. I když už jí to poslední týdny, ba dokonce měsíce lezlo na nervy, pořád s Filipem něco dělali. Když si na to vzpomněla, umíněně si řekla, že ho nepotřebuje a zabaví se sama. Takto se jí to dařilo týden. Během té doby přemýšlela, jak ho co nejvíc naštvat. Vůbec si ho nebude všímat. A najde si kluka. A budou se ve škole muckat přímo před ním!
Jenže s jednou věcí nepočítala. Vždy jí všichni obdivovali a kluci se za ní otáčeli, proto si myslela že to bude hračka. Stačí říct a budou se po kolenou plazit, pomyslela si. Opak byl však pravdou. Kluci se dívali rádi, ale chodit s ní? To ne! „Vždyť je to s tebou k nevydržení,“ říkal jí každý.
Zato Filip měl větší úspěch. Už chodil s jakousi holkou ze třídy pod ním(!) a docela se jim to dařilo. A aby nemuseli chodit do Hančiny blízkosti, houpačka z parku záhadně zmizela a visela u té jeho holky na zahradě.
Čas pomalu plynul a Hanka začala mít zvláštní pocit. Spíš to byla nálada než pocit, každopádně ji zatím nikdy nezažila. Necítila se ve své kůži, věci se jí nedařily jako dřív a připadala si tak nějak prázdná. Cítila, že něco strašně moc chce, nevěděla však co.
Květen se pozvolna přehoupl v červen, spolužáci namísto učení rozjímali jen nad nadcházejícími prázdninami, její nutkavý pocit však neustával.
Když jednou o přestávce na chodbě míjela líbající se pár, konečně si to uvědomila. Je sama. Ano, to je ono. Cítila se opuštěná, bez pozornosti a smutná. Teprve teď si připustila, jak moc jí Filip schází. Ráno vstávala mrzutá, věděla totiž, že na ni nikdo před domem nečeká. Během dne si neměla s kým popovídat a s kamarádkami už to taky nebylo ono. Chtěla vše vrátit zpět. Bylo však pozdě.
Jak tak bez hnutí stála a pozorovala ty dva neznámé, jak se k sobě tulí, pocítila výčitky svědomí. Nejraději by se hned teď rozběhla za Filipem a odprosila ho, klidně na kolenou. Bylo však již pozdě. Teprve teď si pustila brzdu a uvědomovala jak moc ho miluje.
Jenže Filip by se jí nejspíš vysmál. Má už jinou, která ho má ráda. Nejspíš je milejší, určitě není tak odtažitá. Vybavily se jí jejich zamilované pohledy, když je míjela na lavičce před zastávkou. Ach, jak ráda by tam seděla místo ní..
„Bože, proč?!“ Rozběhla se na záchod a celou přestávku vzlykala schovaná za dveřmi kabinky. Když zazvonilo na hodinu, snažila se posbírat síly, ale nešlo to. Zůstane tu už navždy. Zapomenutá, nemilovaná. Neuplynula ani čtvrt hodina, a našla ji tam její kamarádka. Jediná, která se s ní bavila i po tom, co slunko vystřídala temná mračna.
„Hani co je ti? Stalo se něco?“
Snažila se ji přes zavřené dveře nevnímat. „A-ale nic. Nech mě tu – prosím.“ Poslední slovo jen zašeptala.
„Pojď, musíš do hodiny,“ nenechala se odbýt. „Profesor se po tobě už shání.“
Z kabinky se ozvalo jen přidušené ‚ne.‘
Po Zdenčině naléhání však přeci jen v zámku dveří cvaklo. Otevřela je a před sebou viděla malou dívenku, utápějící se v slzách.
„Nebul, bude to dobrý, uvidíš,“ chlácholila ji. „Po škole půjdem do cukrárny, co ty na to?“
Přikývla. „Tak-jo.“
Přede dveřmi třídy jí Zdenka utřela poslední slzičku, a vzala za kliku. Když se však Hančin pohled střetl s Filipovým, roztřásla se jí brada. Hleděl na ni nečitelným pohledem. Zdena ji však pevněji sevřela ruku a táhla k zadním lavicím. Zbytek školního dne moc nevnímala.
V cukrárně bylo fajn. Měly svoji oblíbenou, kde dělali úžasné kapučíno. Dnes si k němu poručily také dort s malinami a velký zmrzlinový pohár. Po sladké dobrotě bylo Hance o poznání veseleji. U poháru už se i usmívala. Měla to tu ráda.
Zdena na ni sykla a nenápadně mrkla k pultíku, kde obsluha připravovala latté. Hanka se podívala tím směrem a všimla si kluka, opírajícího se o bar, jak na ně pokukuje. Usmál se na ni, nenuceně, a Hance v břiše začali poletovat motýlci. Zrůžověla ve tvářích a také se na něho usmála. Pak rychle sklonila hlavu k poháru.
„Fešák, co?“ poznamenala Zdena.
Než jí však stačila Hanka odpovědět, byl u nich, s kelímkem latté v ruce. „Ahoj, holky. Nechcete si jít odpoledne zaplavat?“
Na Filipa si vzpomněla už jen párkrát, a vždy v dobrém. S Jirkou to ale bylo lepší.
Napsáno v únoru 2007, redigováno v květnu 2022.