Nemám rád fakultku v Porubě. V Ostravě – Porubě, to je ta, jak tam ten blb střílel. Ne že bych měl jakoukoliv formu pochopení pro ten čin, ale pochopil jsem, že může určité chování konkrétního personálu vyvolat v pacientech hněv.
Kdo mě náhodou nezná, jsem mrzák, hlavně teda duševní. Často kašlu na své zdraví a život, takže když se mi v hlavě objevil strup neřešil jsem to. Stejně časem odpadl. A pak se zase ukázal. A pak zase upadl, jen o něco větší (co do plochy, procentně byl nárůst 100%). A tak jsem si řekl, že když si tam nevidím, měla by tam kouknout žena. Protože ty ví vždy lépe, co je pro mě lepší (bez ironie).
No, tak jsem šel k praktickému lékaři a ten se zprvu smál tomu, že by diagnostikoval podle fotky (má osobní zkušenost, že u určitých fotek ani nepoznáte, kde se hlášený problém vyskytuje. Tak se podíval i na mě… a přestal se smát.
Tohle nemám rád, tak jsem bez řečí a vtípků poslechl rad, které mi byly uděleny. Přijal jsem jak quest, tak poukaz na ošetření (medical-pass?) a vydal se do centra Mordoru, tedy Ostravy k odbornému vyšetření, co mi to vlastně je. Jenže doporučený plastický chirurg měl mimořádné volno.
Malá vsuvka – nějaký náznak s možnou diagnózou jsem již obdržel a řádně se instruoval četbou mimi blogu, facebook lékaři s diplomem Vysoká škola života a podobné weby.
A tak nějak mi pracovala fantasie dál a dál, až jsem došel k tomu, že budu mít místo vlasů na hlavě přilbu z chirurgické oceli jako Jaffa ze Stargate.
Protože koho by nebavilo, kdyby místo – Ahoj tatííí – děti křičelí – Kalek shal tek! (Vítězství nebo smrt!) či ráno při cestě do práce zase – Tak mal arek tiak. (Budeme vzpomínat!)
Odhodlával jsem se tedy při selhání v main questu (pro jistotu přidávám debug, kdyby to četl bůh, či jiná entita, která mě splácala v děloze mé matky a tohle celé naplánovala.)
moveto: Diagnostické centrum – OK
find: ordination (MuDr. Lišaník) – OK
moveto: ordination (MuDr. Lišaník) – OK
knock: knock: – Error {
<< Whos there
>> No one
<< No one who?
>> No one is here!}
Stál jsem u dveří a lomcoval madlem. Chtěl jsem dovnitř, ale měli zavřeno. Zkoušel jsem to znovu a znovu, ale dveře odolaly. Trpělivost sestry nikoliv a přišla mi říct, že tam nikdo není.
Vysvětlil jsem ji, že jsem si vědom, že tam nikdo není, ale že nemám na výběr, protože další volbou je FNsP Ostrava – Poruba.
Zachytil jsem soucitný pohled, skoro jsem cítil to imaginární pohlazení po tváři a zaregistroval úsměv na tváři sestry, jako že můžu dveřmi lomcovat tak dlouho, než pochopím, že není jiné cesty než k hoře osudu.
S uplakanou tváří a nudlí u nosu mne z vrátnice doprovodila paní na informacích ven a ukázala mi, kde by si jdoucí na smrt mohl vybrat hotovost pro zaplacení parkování u nové radnice. Nabídla mi i možnost nechat si odebrat ledvinu, ale naštěstí jsem měl na účtu alespoň 5-místné číslo (to i s těmi nulami za desetinou čárkou), takže jsem mohl složiti peněžního daru města Ostravy a nenechávat tam prvorozeného.
Jen upozorním, že další vyprávění je nevhodné pro mladistvé, lékaře a milovníky řádů a pořádků.
Anabázi Fakultní nemocnice začnu tím, že se mi rekonstrukce líbí a možná že sice nomen ředitele doktora Havrlanta může znamenat plané pole, v jeho případě je nemocnice krásná.
Z venku.
Parkování? Však je tam velké parkoviště, daleko od polikliniky, fakultky i lůžkového oddělení. A navíc se tam perete s místy s personálem. Po 7 hodině je parkování dílem náhody a nebo ostrých loktů, parkování v uličkách (naštěstí mimo trasy sanitek) a drzosti. Ale nakonec jsem si místo na parkování našel (u mě šlo o drzost v kombinaci s ostrými lokty) a šel směr fakultka. V 9:00 bylo najednou všude mnoho personálu, který řešil obědy (nemám jim to za zlé, taky zuřím, když na mě zbyde jen vepřový katův šleh či gulášový šlem) a já pevně doufal, že hlad mají i pacienti. Neměli. Takže než jsem došel s žádankou k informacím, zvedl jsem babku ze země, která nejspíš hodila vozíčkem po jiné babce, co ji šlohla místo ve výtahu, pomohl do dveří výtahu výrazně těhotné a šel těch pár metrů pěšky. Nebo ne, nešel, postupoval krok sun krok, jako v nekonečné frontě v pekle. Jako v nekonečné frontě v FNsP.
Trochu to zkrátím, z fakultky mě poslali na polikliniku, kde mě poslali na fakultku, kde mě poslali na polikliniku a já to cestou vzal na chíru, na urgent.
Tam mě po chvíli počítání korálků (nosím sebou málu a počítám si do 108) oslovila moc hezká sestřička. Tak jsem ji nazval vílou a do čtvrt minuty jsem byl v ordinaci. Kde seděl pan doktor, který ale vypadal jako mladší kopie kohokoliv. Nikdy bych si nedovolil zpochybňovat něčí titul, ale ten doktor vypadal jako svůj vlastní syn při dnech děti, kdy si berete své potomstvo do práce, aby viděli, jak jejich rodič pracuje (což mne napadlo, že v případě inluence scény na OF působí hrozivě). Prostě jsem na první pohled nevěřil, že doktor dodělal střední, natož vysokou. Jako chápu, že lékaři po obecné medině musí dělat kolečka, ale s tímhle to vypadalo spíše na kolečko se špekem i s tou sestrou, která by se možná potom opravdu proměnila ve vílu. Brko na urgentu s Samvědem Křepelkou a absintovou vílou.
Ale panu doktorovi všechna čest, ani obočí nemůžu nakrčit. Jen snad… poslal mě nejprve na kožní. Do očistce.
Znáte ten pocit, když jdete v řadě k výdejnímu okénku a kuchařka si vás měří pohledem, že přesně na vás zbyde patka knedlíku, maso s žílou a v čaji bude plavat mastné oko? Ano? Tak podobně jsem se cítil, když na mě koukla sestra v čekárně na kožní. Ale vzpomněl jsem si na to s tou mantrou Ohm.
To se postavíte k člověku, kterého nenávidíte a začnete dělat Ohmmmm… a když to nečeká, tak mu ji natáhnete.
S úsměvem na rtu šel k okýnku. Abych byl ignorován.
Tak jsem splnil skrytý úkol a přečetl si všechny papíry, co jich kolem výdejního okénka bylo. A šel si vzít lístek a sednout si. Měl jsem číslo 43 a trochu mi bylo líto doktorky/doktora, který má v 9:50 tolik pacientů.
Jenže pak jsem zjistil, že jsou tam ti lékaři 3 a že někteří pacienti s číslem jsou za pár vteřin pryč, protože jen přišli na převaz či vytáhnout stehy. Či v případě toho, co měl melaninu více než ostatní – svědění po tetovaní, ty bílá hlavo!
Takže netrvalo to ani 30 minut a sestra, která nedělá převazy, nevytahuje stehy, nechodí pro obědy, neléčí, nepapíruje, není ani příjemná, natož duchem přítomná si mě zavolala k okénku. Bílá hlava.
Ona: Co potřebujete?
Já: Poslali mě sem z urgentu, z chíry.
Ona: A co chcete?
Já: Tady ve zprávě (kterou jsem si otočil zpět k sobě, protože jsem ji předtím zbytečně podával) píšou, že pan doktor prosí o prověření.
Ona: Takže nejste objednaný, bereme jen 10 pacientů denně, kteří nejsou nahlášení předem.
Já: No nevolal jsem k vám, když mě teď objednali z urgentu.
Ona: Tak si přijďte zítra, nejlépe před 7, aby jste se do těch 10 neobjednaných vešel.
Tak.
A je to.
Nepochopil jsem.
Urgentní příjem mě tak nějak neobjednal?
Tím, že mi říká, ať dondu zajtra, tak to taky není objednání?
A kde mají ukazatel, kolikátý jsem pacient, který nebyl dopředu objednán a byl přijat?
Aby nemohla vzniknout situace, že prostě pacienta nevezmou, i když by byl první neobjednaný.
Nic.
Písemně mi nic nedají, ani potvrzení pro zaměstnavatele.
A žádanku mi nevrátí, protože urgent na základě žádanky vykáže činnost (nemám nic proti)
Pan tajemník nemocnice nepříjme prostého občana.
Bumbucman (nebo jak se ten ombucman píše) nemá návštěvní hodiny toho dne.
Navíc je prý v jiném městě.
Není dovolání.
Není jiné možnosti.
Já přijít zítra.
Zítra.
V 6:34 dorazím na parkoviště nemocnice, kde je docela prázdno. Teda majoritní část parkoviště zabírají auta nejspíš dlouhodobě hospitalizovaných (jinak nevím, proč by kapacita byla již nyní ze 3/4 naplněna), ale dá se zaparkovat slušně, bezpečně a nemusím nikomu močit na pravé přední kolo jeho červeného dodge RAMu s karvinskou SPZ, který by mohl, čirou náhodou, stát jako kokot.
Odebéřu se tedy směr čekárna, kde zase dostanu ten pocit, že pokud to „hovězí na mrkvi“ nesním, tak se kromě poblití i poseru, až mě souška družinářka bude zase mlátit žličkou na boty.
No a je tam, má nemesis (a důvod, proč mám doma rozpracovanou stížnost na celou FNsP). Teda ne že by tam byla hned, protože i když čekárna je otevřena před 7, ona dorazí až 7:21. Princezna udělá hačí, zavrtí se a nahodí šleb, který dalmatiny svleče z kožuchu (to si představuji, v reálu slyším cinkat lžíčku o keramiku a smích, ale slovům nerozumím, takže si MŮŽU KLIDNĚ myslet, že říkala – Jako že se Kruela jmenuju!)
Na lístečku mám číslo 4 a ona již po půl osmé začíná vyvolávat.
Dvojka. Takže to půjde rychle, bere to po dvou… i když počkat, včera jsem měl liché číslo!
Trojka.
Pětka.
Šestka.
Sedmička.
Osmička a devítka.
Jedenáctka.
Je mi jasné, že přeskakuje ty, kteří nejsou objednaní. To se mi potvrdí poté, co po sedmnáctce přichází na řadu číslo jedna a po dvaadvacítce čtyřka…
Další malá vsuvka –
RIMMER: Ááá, to přišlo o dvě hodiny později, když on hodil trojku a dvojku a já hodil čtyřku a trojku. Vzal jsem kostky…
LISTER: Počkej, Rimmere, přestaň. To nejlepší je stejný, jako ten kýbl nudy předtim.
RIMMER: Ale nevíš, co jsem s kostkami udělal. Třeba jsem mu je nacpal do nosu a praštil mu nosem o stůl, až mu vystřelily z uší. To by se ti líbilo, viď?
LISTER: Dobře, Rimmere. Co jsi s kostkama udělal?
RIMMER: Hodil jsem pětku a dvojku.
… a já tedy vím, že nejprve ti vyvolení, pak neohlášený póvl. Při mé druhé návštěvě u okénka jsem obdržel papír, kde jsem měl uvést kontaktní osoby a kdo může nahlížet do dokumentace. A protože jsem zaregistroval, že sestřička se ráda hnípala v detailech a objednaného pána seřvala, že nepřečte příjmení jeho manželky (načež pán dodal, že je podobné jako jeho, jen na konci je ová) tak jsem raději všude zatrhl nikdo, nic nikde. A proč napodruhé? Sestra zjevně měla ráda z předchozího povolání na poště vyvolávání lidí přes čísla a pak přes přepážku, kdy klient stojí (co na tom, že má berle) a ona v sedě štěká rozkazy. Malej poštovní hitler.
No bez dalších průtahů, už po 148 minutách přišel na řadu já. Řádně nabroušen jsem skoro rozkopl dveře (zaklepal jsem a po vyzvání jsem opatrně vešel dovnitř) a místo pozdravu jsem zařval NO KONEČNĚ! Tak ne, ale chtěl jsem! Místo toho jsem slušně pozdravil a stál u dveří a čekal, až všemocný a vševědoucí lékař pokyne patetickému a zbytečnému pacientovi, aby přistoupil blíže.
Jenže tenhle ten doktor, nevypadal jako všemocný bůh, to ne. Navíc mi neříkal příjmení sem, ale s tímto příjmením, pojďte, posaďte se tady. On to vyskloňoval!
Byl jsem zmaten, po čekání u brány pekelné jsem čekal samotného satana. 180kg, chlupy lezoucí z rozestřené košile k bránici, přehazovačka, jazyk v koutku úst a německý pžízvuka.
Ne, nešlo o ďábla. A pokud bych hledal v mytologii postavu, která by vyhovovala, byl by to… no asi anděl. Protože to byla moc hezká paní doktorka a kdyby byla alespoň o 2 století starší, měl bych i hříšné myšlenky. Kouknu na jmenovku a culím se jak debil. Ona dobrá bytost je jménem Kamila. Černá. Notywole, to jméno snad ani dál být nemohlo. Kamil pohřbíval mrtvé a Černá? Nemáte tam někoho s příjmením Naděje? Anděla Naděje?
Ale ukáže se, že paní doktorka (psal bych slečna, ale opravdu bych se jakkoliv této zlaté osoby nechtěl dotknout) je velmi vstřícná, její etika (a etiketa, což Špačku?) je opravdu na druhém pólu, než na „recepci“ toho oddělení na FNsP.
A navíc mi domluví termín na odebrání vzorků za méně než týden. I když běžně se čeká 3-4 týdny. A pak i operaci – Co nejdříve, snad to zvládneme do měsíce. Nebudeme čekat, až se to zhorší. Jste mladý muž, tak ať nejste ošklivý. (Co přesně řekla ať nejsem už netuším, kdyby mi to nebylo trapné, tak si lehnu na zem, raději na břicho a houpu zamilovaně nožičkama) Takto se alespoň tlemím jako debil, ne jako normálně, jako retardovaný debil, ale jen jako smějící se debil.
A rázem je pryč touha z FNsP vytřískat klíče, peníze i ten pozemek, na kterém ti uličníci hospodaří (opět narážka na doktora Havrlanta, ředitele nemocnice – havrlant se také občas špatně označuje jako uličník)
A ne, nechci kontakt na krásnou (všemi způsoby) doktorku, protože já se s ní na rozdíl od vás uvidím a možná vícekrát. Jen mi zvedla (co si tady v závorce čekal/a že napíšu? Co, ty nemravo!) náladu natolik, že jsem zapomněl na to peklo předtím, než jsem se k ní dostal.
Fakultka má svého Gandalfa a má stížnost neprojde. Není to ta protiva na recepci, ale ona Galadriel v ordinaci.
Fakultka má svého císaře, akorát místo Mor ho! by Samo napsal Mor tu! Nebo kdyby to psala paní doktorka, tak spíše Tu Mor.
Tak šup, běžte a na své cestě se nezdržujte se všemi těmi Balrogy či Goa’uldi. Odměna stojí za to!
08/2024 – Trucuji, protože musím čekat a koukat na hezký i nehezký věci a přitom mi utíkají minuty na parkovacích hodinách. Cena je vysoká a já v tom lítám už za 220!