Pokaždé, když přicházela ke dveřím, za nimiž v tichosti spočíval klavír, několikrát se zhluboka nadechla. Nebylo to ani tak nervozitou, jako spíše touhou prožívat ten okamžik donekonečna. Než vejde a ucítí nepatrný závan parfému, než zahlédne hubeného mladíka s rozčepýřými vlasy. Než po očku bude sledovat, jak dychtivě zapisuje noty, slyšet jeho přerývavý dech, který kopíruje dění na notových osnovách. Lehké cukání ramen a občas pohození hlavou, kdy pramen vlnitých vlasů padne hudebníkovi přes oko.
Chtěla napořád zažívat pohled na komponujícího skladatele, jeho vášeň pro hudbu. Ten okamžik, kdy byla přítomna transformace mnoha silných emocí do hudby.
Vešla a zadívala se k piánu, u kterého mladík sedával. Nebyl tam, místo toho seděl na pohovce, kterou měl na druhé straně místnosti. Díval se do země a ruce měl složené na kolenou. Vypadal tak klidně, tak obyčejně. Vypadal smutně.
Lehce si odkašlala a dvěma krůčky k němu popostoupila. Aniž by se výrazněji pohnul, zadíval se na ni. Oslovil ji a pozdravil. Neměla ráda tón, kterým vyřknul paní Amélie. Chtěla být zase slečnou Liou, tou slečnou, u které vyslovení jejího jména znělo tak radostně, že u toho div nenadskočila, právě tou radostí. On ji nadále učil hře na klavír, ale nyní byla paní. Ženou jiného muže, staršího, bohatšího, úspěšnějšího. Přesto neměl její manžel v sobě ani zlomek vášně, jako tento mladík.
Pozdrav opětovala a pomalu přešla k hudebnímu nástroji. Chvíli čekala a když se Adabeltus nepohnul, usedla. Zvolna pohladila lakovaný kryt kláves a citila příjemné šimrání v břiše. Kryt otevřela a stiskla pár kláves. Pak na tyto tóny navázala a začala hrát oblíbenou pasáž klavírní sonáty.
Postupně se začala více a více soustředit na samotnou hudbu a v jednu chvíli se zapomněla natolik, že udělala chybu. Přestala hrát a čekala na pokárání.
Obvykle mladík pronesl vášnivým tónem její jméno a part, ve kterém chybovala, přehrál sám. Často pokračoval déle, než bylo nutné a pokud se jednalo o opakovanou chybu, musela daný part zahrát několikrát. Pokaždé stál v těsné blízkosti hned za ní a ruku položil na její rameno. Cítila dlaň a lehké změny tlaku stisku, když přehrávala onen part. Většinou ji poté pohladil po vlasech.
Dnes však nejen že nepřišel, ale ani nic neřekl. Otočila se a svým tázavým pohledem sledovala reakce Adalberta. Hleděl opět do země a obočí, krčící se ve známkách zlosti, se uvolnilo. Ale pouze kopírovalo linku rtů a slza v koutku oka dokreslovala výraz smutku.
Váhala, zda překonat stud a jít za ním, nebo zda počkat, až on příjde k piánu. Po chvíli vstal a chůze, která nesla zpočátku znaky odevzdanosti se každým krokem stávala energičtější. Dorazil k piánu a přehrál chybný part. Pak ale jemně Amelii poudsunul na lavičce dál a usedl k ní.
Začal hrát jinou skladbu. Nikdy nic takového neslyšela. Každým dalším tónem se její pocit smutku zvětšoval. Při druhé větě se jejím nitrem prohnal náznak zoufalství a při konci druhé věty se i v jejích očích ukázaly slzy.
Další part byl úplně jiný. Pomalé tempo, do ponuré nálady hlubokých tónů se přidaly vyšší a veselejší tóny. Tempo postupně sílilo a na konci třetí věty cítila, jako by létala.
Pak však mladík silou udeřil do kláves. Výsledná kakofonie těch nejhlubších tónu ji vystrašila. Tempo opět kleslo a po veselejších tónech nezbylo nic.
Poslední část byla kratší, než ostatní a zdánlivě zůstala neukončena.
Adalbertus odehrál pár posledních tónů a poté klávesy zakryl. V tichosti vstal, položil ruku na rameno Amélie a přes smutek v hlase ji poděkoval. Zvedla hlavu a zadívala se do tváře mladíka. Plakal. Chtěla tuto chvíli neprožít, nevidět ho takto. Přesto věděla, že právě tento obraz ji bude pronásledovat do konce života. Pohladila ho po ruce na svém rameni a opatrně si jeho hlavu stáhla na svou hruď. V tichosti jej hladila ve vlasech a nechávala vlhkost jeho očí skrytou svému zraku. Byla ráda, že neviděl její slzy.
Nakonec se utišil a začal hrát znovu její oblíbenou pasáž a do toho přidával pár tónů, aby zněla radostněji. Když se blížil konec, prudce vstala a rychle zamířila ke dveřím. V nich se zastavila a naposledy pohlédla na mladíka, který ji do této chvíle učil hře na piáno. Poslední hodina, poslední společné chvíle. Poslední pohled na neposedné vlasy a pohyby rukou po klaviatuře. Poslední tóny a pak již jen ticho.
01/2022 – cvičení, do 30 minut a bez přímé řeči