Nedělní podvečer s knihou v posteli, kdy čtete odstavec potřetí a moc vám to nevadí. Je neděle, děti mají hotové úkoly a teď v tichosti ničí svět v Minecraftu, manželka si připravuje dobroty, které ji nikdo další nesní, protože to jí jen ona.
A najednou tma. Prostě lampa zhasla a z kuchyně se ozvalo cinkání příboru. Tak tady to zavání krvavým kolenem. Ale děti jsou stále potichu, což je divné. Nakonec se odhodlám zkontrolovat jističe a i ty děti, ale děti si stále v tichosti hrají. Takže jim elektřina jde. Nu, nakonec je problém opravdu jen v části bytu, což po více než 25 letech není až tak špatné. Bude to stát čas a kačky, ale nějak to dáme.
Dva dny později křičí dcera, že vana teče. Tak ji řekneme, ať jí zastaví a upustí. Jenže ona nedá pokoj, tak tam jde Luci. A najednou křičí i ona. Vana neteče, vana protéká. No po 32 letech má na to právo.
Smutné je, že 2 roky se naháníme s firmami o termínu rekonstrukce. Ono se moc firmám nechce do bytu s panelovým jádrem. Navíc když mají dělat i toaletu a známe přibližně ceny, takže nekývneme na 250k za tuto rekonstrukci.
Takže táta má kámoše googla, tak to vyřeší.
Vyřešil, vanu alespoň dočasně vyspravil (smaltovaná vana) a ještě přidal srdíčko a jména, takže se vlastně koupeme vždy všichni, i když jsme každý jinde. Ve vší počestnosti =)
Dva dny poté jedu na pravidelný převaz hlavy. Jenže vozidlo nestartuje. Tak vyměníme baterii, co je tam už třetím rokem a auto zase jede. Jen to stálo čas, prachy a pár ku..ev z mého slovníku.
A co v nemocnici? No rána se nehojí jak by měla, musíme tomu pomoci, sestro doneste lžíci. Pro neznalé se jedná o nástroj, který je podobný dramaticky zmenšené lžíci na tvorbu kroket, která je ostrá. A tou se v ráně například… jak to říci nějak hezky… pomáhá tělu překonat bariéry původní tkáně a nové tkáně tím, že se doslova odstraní bariéry.
Bolí to? Určitě. Krvácí to? Určitě. Podařilo se mi pohnout s krytím a vloženými tampóny do rány pohnout tak, že mi to proteklo až na triko? Tak určitě. Triko už asi nevyperu, přeci jen jsem se stavil v obchodě, na poště pro modrý pruh. Nikdo mi nic neřekl, i když to zjevně viděli. A já měl za to, že je to xichtem.
A když mě tohle všechno dostalo do křesla k PC, kde si můžu vylít zlost, zjistím, že účet Microsofu, na kterém nemám nic než Minecraft mi zcizil nějaký ind. Zlobil bych se, ale copak to jde, zlobit se na inda? Navíc jsem zkusil, jak je těžké to udělat a účet jsem mu zablokoval. Takže ho nemá ani jeden. A tak to zůstane, protože před časem mě Microsoft donutil ten účet udělat (koupili Mojang, výrobce Minecraftu) a já to opravdu nechtěl.
Takže se pokazilo, co jen mohlo. Na druhou stranu, nyní není moc věcí, které by mne překvapili. V posledním roce se totiž vše, co se mohlo pokazit pokazilo. A my to všichni ustáli a stále se smějeme osudu do ksichtu.
Tak se ukaž, co ještě umíš, osude! Čekáme s řetězy, letlampou a doběla rozžhaveným pohrabáčem. A až srovnáme skóre, dáme po lahvince medového Jacka, nebo pokud budeš mít stále nějakou odvahu, tak něco s pelyňkem a probereme tvou budoucnost.
01/2025 – Truc proti osudu