Seděla v čekárně, a i když nechtěla, slyšela rozhovor. Byl to rozhovor dvou mladých lidí. Pár, který si vyprávěl se láskyplně bavil a loučil. Z rozhovoru pochopila, že mladá žena odjíždí vlakem pryč a mladý muž, který ji doprovází má o ní strach. Ani ne tak z toho, co by se jí mohlo stát, ale prostě takový ten ohleduplný strach, který mívají zamilovaní lidé.
On: Prosím tě, dej na sebe pozor. Raději bych byl, kdybys tu zůstala se mnou.
Ona: Ale vždyť víš, že musím jet domů. Rodiče už na mě čekají. I tak jsem se zdržela víc než dost.
On: Ano, vím. A snad sis to i užila. Já jsem opravdu rád, za každou chvíli, kterou s tebou mohu trávit.
Ona: Já také. Budeš mi chybět. Ale těším se až se zase za pár dní uvidíme.
On: Chtěl bych, abys už bydlela u mě. Jen bychom potřebovali požehnání tvých rodičů.
Ona: Ano, často na ně naléhám, aby už konečně pochopili, že jsi ten pravý.
On: To mě těší, ty jsi pro mě vše, co mám. Nechci o tebe přijít. Miluji tě.
Pak se objali. Slyšela, jak jí hladí po jejím kabátku. A na chvíli si uvědomila, jak velké pouto mezi nimi je. Takové, které se hledá dlouho, ale když ho najdete, tak se ho nechcete vzdát. Pouto, které vám změní život. Pouto, kvůli kterému byste třeba i zemřeli, kdybyste o něj přišli.
Když si uvědomila, že se díky tomuto rozhovoru tak silně zamyslela, že přestala číst svou knihu a koukala se do prázdna, okamžitě sebou trhla a opět se zahleděla do knihy. Snažila se najít poslední větu, odstavec, slovo, které naposledy četla, ale marně. Najednou si uvědomila, že asi přečetla snad celou stránku, ale slova na ní ji nebyly nijak povědomé. Snažila se tedy najít poslední známou větu, kterou si uvědomovala. Ale spíše jí došlo, že ten hlas, ten mužský hlas zná. Vzpomněla si.
Pár se rozloučil. Muž odešel s ženou na nástupiště, kde se určitě ještě jednou objali, políbili se a žena nastoupila do vlaku.
Čtenářka dál seděla a přemýšlela, zda ji smysly neklamou a začala panikařit, co má dělat, zda odejít, schovat se, nebo zůstat nehybně sedět.
Mezitím vlak odjel.
Muž se vrátil do čekárny a najednou se mu udělalo nevolno. Jako by mu srdce bilo o něco více, možná nějaká abnormalita. Zastavil se, aby to rozdýchal. A zahleděl se na lavice, které byly jen z poloviny obsazené čekajícími lidmi. Možná to byl osud, ale zahleděl se na čtenářku, která seděla zády k němu. Čtenářka vypadala, že neví, co chce udělat. Seděla vzpřímeně, ale jako by chtěla vstát, ale neudělala to. Pak mu oči klouzali po dalších čekajících, pár studentů, co stáli v hloučku a vypadali, že mají radost, že už jedou ze studií domů. Muže, který hleděl do obrovských novin. Ženu s kufrem, co koukala na odjezdovou tabuli.
Když mu srdce začalo bít normálně, zamyslel se, co to bylo?
Možná je pravda, když odjíždí někdo, koho milujeme, že nám to se srdcem něco udělá… Ale ne, tuto myšlenku zažehnal, to jsou jen babské povídačky. Vykročil směrem ke vchodu.
Když míjel lavici se čtenářkou, periferně viděl, že se žena stále dívá jedním směrem – k východu z nádraží. Prošel a vyšel ven z čekárny. Nadechl se čerstvého vzduchu a chtěl si zapálit. Pak jako by si uvědomil, že to vlastně udělat nechce a otočil se opět směrem do čekárny. A najednou mu došlo, co vidí.
Šel dovnitř a díval se na čtenářku. Vypadala vyděšené, bledě, jako by ji něco šokovalo, nebo vyvedlo tak moc z míry, že nenašla v knize, co hledala. Ale jemu už pomalu docházelo, co se děje.
Šel pomalu k ní. Ona se začala dívat na něj, ale jakoby skrz něj. A pomalu se postavila, zavřela knihu a poslepu hmatala na svou kabelku, aby knihu zastrčila. Bohužel ji nenahmatala dobře a kniha sklouzla na zem. Pár lidí se na ní otočilo, co se děje. A muž, který šel k ní se rovnou sklonil pro knihu, která nyní ležela rozevřená na zemi.
Vzal ji, a podal ji čtenářce do rukou se slovy, měla by sis na tu knihu dávat větší pozor. Knihy máš přece ráda. Nikdy bys ji neupustila jen tak.
A čtenářka zvedla oči a upřeně se zahleděla do jeho.
Ta chvíle ji připadala dlouhá, ale byly to sotva tři vteřiny, než očima utekla pryč a sklonila se ke knize. Rychle ji uchopila a strčila do své kabelky. Potichu řekla, děkuji, nezlobte se a udělala krok doprava, aby mohla obejít muže a jít pryč. On ji ale chytil za paži.
On: Dlouho jsme se neviděli, že?
Ale ona mlčela a dívala se na ruku, která ji svírala paži.
On: Co tady děláš?
Stále koukala na ruku, která ji drží a začala být více a více nervózní.
On: Tak mluv, nebo jsi ze mě oněměla?
Čtenářka vzhlédla opět výše do jeho tváře a oči se jí zalili slzami, ale neukáply. Jen byli vlhké. Uvědomovala si, že tohle mu nemůže dovolit. Aby ji viděl brečet.
Ona: Pusťte mě, lidé se dívají. A je mi to dost nepříjemné, když mě takhle držíte… Pane.
On: Nechovej se jako ublížené dítě. Je to prostě osud, že se opět potkáváme.
Ona: Osud? Spíše náhoda. A jestli mě nepustíte, zvýším hlas, aby všichni zpozorněli, že to, co si dovolujete, není na místě.
On: Nu dobrá.
A pomalu ji pustil ruku.
On: Promluvíme si, mimo tyto zdi?
Ona: Ne, já nemám s vámi o čem hovořit. Počkám si na svůj vlak a odjedu. Pak už nebude o čem hovořit a můžeme oba zapomenout, že jsme se opět viděli.
On: No to půjde jen těžko, že?
Ona: Může to jít i lehko, když se otočíte a opět odejdete z této čekárny a já půjdu svým směrem na vlak, který mi jede za pár minut.
On: Kdybys na sebe neupozornila, možná bych si tě ani nevšiml, ale to bys nebyla ty, kdybys zase něco neprovedla.
Ona: Nevím, o co vám jde. Vy jste se vrátil do čekárny.
On: Ano, protože mi připadalo něco divně. Musel jsem zjistit, zda jsi to ty, nebo mě klame zrak a smysly.
Ona: Vy žádné smysly nemáte. Jste bezcitný člověk, který si hraje s lidmi. Nejčastěji s ženami. Jako jste to udělal mi.
On: Dávej si pozor na jazyk. Mohlo by se ti to vymstít.
Ona: Už toho bylo dost. Mohl byste dělat, že mě nevidíte, odejít a nechat mě být. Ještě stále to můžete udělat.
On: To bych mohl, ale nechci. Pokud je pravda, co jsi řekla, tak jsem své dílo ještě nedokonal. Ty jsi stále tady a já tě mám opět před sebou.
Ona: Ne.
A sklonila oči, slzy už neudržela a začaly ji stékat po tváři.
On: Nedělej scény, slzy ti nepomohou, jen to přiláká zvědavost jiných… Půjdeme ven, co říkáš?
Ona: Ne, já nechci s vámi ven, nebo kamkoliv.
On: Ale asi už nemáš moc na výběr…. Jdeme.
A opět ji vzal za paži. A protože měl sílu, tak to vypadalo skoro, jako by šla sama.
Čtenářka měla sto chutí ztropit jakoukoliv scénu, aby ji někdo vytrhl ze spárů toho ďábla, ale nezmohla se na nic. Chvíli přemýšlela, zda na to nemá sílu, nebo se tak moc bojí. Hlavou se ji honily myšlenky na minulost. Přehrávala si scény, co se jí staly, na které už dávno chtěla zapomenout, ale tato chvíle je opět oživila.
A jak tak šli krok po kroku směrem k východu z čekárny, kdosi… nějaký neomalený mladík, spěchající k okýnku, kde se prodávají lístky, do nich vrazil. Nedíval se pořádně před sebe, spíše sledoval tabuli s odjezdy vlaků a při tom nekoukání vrazil více do čtenářky. Ta klopýtla a zdálo se, že padá. Skoro se jí podlomili kolena, pod tíhou nočních můr. Mladík, ale čtenářku rychle uchopil, aby neupadla úplně. A začal se jí omlouvat.
Mladík: Odpusťte slečno, já nechtěl. Já spěchal a nekoukal se před sebe. Moc se Vám omlouvám.
Ona: Děkuji, nic se nestalo. Potřebujete pomoci? Kam spěcháte?
Muž, který si uvědomil, že už čtenářku nedrží se díval na tu scénu, jako by sám nevěřil vlastním očím. Co se to stalo? A musel začít jednat – zůstat a opět získat čtenářku do svých spárů, nebo odejít, než čtenářka ztropí povyk.
Mladík: Ano, potřebuji si koupit lístek na vlak, ale nestihl jsem si přečíst, za jak dlouho vlak odjíždí, zda ho stihnu.
Ona: Kam jedete, třeba Vám mohu pomoci, po cestě k lístkům.
A rovnou se otočila pryč od muže, který ji ještě před malou chvíli svíral ruku. Nechtěla se otočit a dál čelit tomu zlu. Doufala ve vysvobození a možná se jí ho dostalo.
Mladík: Potřebuji jet do Českých Budějovic.
Ona: Taky tam mám cestu, vlak jede za 6 minut, stihnete si koupit lístek i dojít na vlak, než odjede.
A šla stejným směrem s mladíkem, jen aby se dostala, co nejdál od muže.
Mladík: Děkuji slečno, a ještě jednou se omlouvám za to, že jsem do Vás vrazil.
Ona: Nic se neděje, možná jste mi zachránil život. Pojďte, už jste na řadě pro zakoupení lístku.
Chvíli stála mladíkovi po boku a nechtěla se otočit, ale nakonec, když mladík začal komunikovat s prodejcem lístků, tak otočila hlavu směrem k východu a zjistila, že muž už tam nestojí. Ale kde je, snad ji není za zády. Otočila se k prodejci lístků a raději nechtěla přemýšlet, kde se to zlo opět objeví.
Prodejce: Tak pane, chcete i místenku?
Mladík: No já nevím, jen lístek asi, spěchám, jede to za pár minut.
Prodejce vydal mladíkovi lístek, řekl mu cenu a ten rychle zaplatil a už se koukal, kde že to má jít k vlaku.
Ona: Já Vás povedu, jestli dovolíte, máme stejnou cestu.
Mladík: Děkuji, ale vy jste byla na odchodu, ne?
Ona: Ne, jen jsem chtěla jít na čerstvý vzduch, ale ten je i na nástupišti, a navíc nám to za chvíli odjíždí.
Mladík: Tak Vás doprovodím.
A nabídl čtenářce rámě. A ta ochotně přijala a už šli směrem k nástupištím.
Dívka se i přesto stále chtěla otočit, ale nechtěla znovu spatřit muže, který ji tolik ublížil. Kdysi, když se nemohla bránit. Byla v jeho moci a jen štěstím se jí podařilo uniknout jisté smrti. Chtěla se otočit, aby se ujistila, že tam není a že se jí to jen zdálo.