To jsem si slíbil, když jsem blog zakládal, že alespoň já přidám alespoň jeden příspěvek na blog měsíčně. A je poslední den, kdy to můžu dodržet.
Tak ještě snad stihnu jeden rychlý truc.
Když mi zaťukala na dveře čtyřicítka, bral jsem to s humorem. Byl jsem ve věku, kdy zhruba polovinu mého života tělo jede setrvačností – žádný brzlík, žádná pravá regenerace jako v 18…
Stejně jako Citroen, který měl taky 20. Ale ten už není, rozebrali ho a zbytek uklidili.
Ze mě nikdo nic nechce, ani krev a ani krevní plazmu. Jsem defektní a jsem na to hrdý. Protože jsem jedinečný tím, že sice sbírám choroby a není moc léčebných procesů, které bych kvůli toho nevyzkoušel na vlastní… kůži, tělo, oči atd.
Takže když se letos v dubnu v mé značně řídnoucí kštici objevila dírka velikosti špendlíku, bral jsem to tak, že jsem se někde pyčo jebnul (ostravsky praštil) a jedná se o snahu mého těla tuto nehodu napravit. Takže když se objevil strup, byl jsem rád. Jenže strup upadl, ale to i já, takže jsem to bral tak, že jsem se jen zase jebnul do palice (praštil do hlavy). Na to samé místo.
Jenže potřetí už mi to bylo divné, tak jsem poprosil Luci, aby mi na hlavu koukla.
A nastalo peklo, takové to maminkovské (moje žena mi občas supluje snahu o vychování), takže se volalo rodinnému MuDr. Š o radu a ten, zcela správně rozhodl, že by to měl řešit někdo, kdo to uvidí jinak, než jako fotku na mobilu (fyzicky mezi námi bylo více než 200km)
Tak jsem šel k praktikovi a ten se hodně smál, hlavně tomu, že by někdo měl diagnostikovat přes mobil. A ani ta diagnoza se mu nepozdávala. Jenže pak se podíval a smát se přestal.
Takže s žádankou k soukromému plastickému chirurgovi, ale ten nebyl k dispozici, takže na Fakultku v Ostravě.
Malá vsuvka, jak je u mě zvykem – v Ostravě je více nemocnic, na Fifejdy se jezdí umřít (v posledních letech nemají dostatek personálu a hlavně zkušení lékaři byli odejiti či odešli sami), Fakultka, která je ve všech směrech v totalitě, takže si na vše počkáte, pokud však máte lístek a není zrovna mezi 10 a 15, kdy je totiž čas oběda (je to vtip, protože na každém oddělení je alespoň jeden doktor/ka, který/á i tak maká na 200%) a pak další, ale vesměs soukromé či horší než fakultka.
Takže fakultka, kde mi našli urychleně termín operace, kdy měli stále se zvětšující ložisko z hlavy vyříznout. Při kontrole, kdy brali vzorky bylo ložisko cca 1,3 na 1,3 cm a okraje byly pevné. Když jsem se v tom nejbližším termínu dostavil na operaci, což bylo po 5 měsících, tak ložisko bylo přes 5×5 cm a lékařka musela brát štěp kůže ze stehna. Docela to porostlo, což?
A protože nikdo, snad až na mne, nepočítal s tím, že by se to mohlo komplikovat, neměl jsem zajistěno lůžko a byl jsem poslán domů, musím podotknout, že i z mé vůle. Netušil jsem, co mě čeká.
Nu a čištění rány, převazy a další ty nechutné věci dělá má žena. Když mi jednou do koupelny vlezla dcera a viděla tu díru v mé hlavě, spala 2 dny s maminkou, protože se bála, že táta je zombik.
Postupně regeneruji, ale stále mi chybí značná část kůže na hlavě. A až v posledních dnech jsem se probral s letargie a možná i šoku. Jo, prodělal jsem rybynu. Ale takovou tou malou, protože moje tělo si prostě k tělu nepustí tu velkou, kde musí pomoci chemo, jen tu malou, kde to stačí z těla vyřezat. Ještě že se to sešlo s dobou, kdy konečně už nezobám imunosupresiva a tak má moje defektní tělo možnost předvést, co v něm ještě je.
I Citroen poslední dny jezdil jako když byl ještě v záruce.
Tak snad mě doma taky nepošlou na náhradní díly (na patolku, kde se budou medici učit o homo sapiens ane-sapiens, druh tvora – podobný člověku.
A na závěr – VELICE děkuji paní doktorce Černé a Fajkušové z FNsP a přeji jim, aby se nemusely setkávat s konkrétními kolegy, kteří jsou naopak z mého pohledu ostudou této nemocnice.
Prosinec 2024 – poslední příspěvek tohoto roku a naopak možná slibný začátek do těch roků zbývajících